Západ bojkotoval olympijské hry v Moskvě. Čeští fotbalisté toho využili a došli si pro zlaté medaile

Do třetice všeho dobrého, mohli si v roce 1980 říci českoslovenští fotbaloví fanoušci. Ne že by dvě olympijské finálové účasti v letech 1920 a 1964 byla málo, ale přece jenom zisk nejcennějších medailí katapultoval československé fotbalisty mezi olympijské legendy. Je pravda, že se turnaje nezúčastnily týmy západu kvůli bojkotu vedeným USA, ale to nijak neumenšuje český úspěch. Vždyť v té době patřily týmy Sovětského svazu, NDR či třeba Jugoslávie k předním evropským celkům.

Na finálový olympijský turnaj se československý mančaft dostal přes tzv. předkolo, kde si poradil s Bulharskem, Polskem a Maďarskem. Především skalp Maďarů byl velký úspěch, protože patřili v té době k nejlepším týmům světa.

V základní skupině, která se odehrála v Leningradu, už samotného olympijského turnaje si Čechoslováci poradili na začátku s Kolumbií 3:0 (góly 14. Polkuda, 18. Berger, 85. Vízek). Následovaly remízy s Nigérií 1:1 (Vízek otevřel ve 25. minutě skóre, soupeř vyrovnal šest minut před koncem) a Kuvajtem 0:0. Čtyři body stačily našemu celku do vyřazovacích bojů.

Ve čtvrtfinále si československý nároďák lehce poradil s Kubou 3:0. Opět se zaskvěl Vízek, který vstřelil dva góly (29. a 59.). Výhru pak pečetil v devadesáté minutě Pokluda.

V semifinále nás čekal tým z Jugoslávie. Češi rozhodli o svém vítězství hned na začátku utkání. Ve 4. minutě se přesně trefil Lička, uklidňující gól pak přidal za čtrnáct minut Šreiner.

Finále bylo pro tým trenéra Františka Havránka velikým zážitkem už i z toho důvodu, že nastoupil v moskevských Lužnikách před 70 tisíci diváky. Ti se k jejich smutku nedočkali domácího výběru, který v semifinále prohrál s Německou demokratickou republikou 0:1. Cenou útěchy pro ně bylo alespoň třetí místo, když Sověti porazili Jugoslávii 2:0.

Ale zpět k finále. Jak už bylo naznačeno, čekali nás naši zeměpisně západní sousedi (ale politicky východní…). Finálové týmy nenabídly divákům příliš mnoho fotbalovosti, utkání bylo hodně o tvrdých soubojích, po kterých se i rozdávaly červené karty (u nás Berger). „Asi to pro diváky nebyl krásný fotbal, ale fotbalisté NDR jsou hrozně nepříjemný soupeř, proti té jejich přísné osobní obraně se člověk těžko prosazuje,“ uvedl útočník Verner Lička.

Jediný gól utkání padl v 77. minutě, kdy se trefil střídající Jindřich Svoboda.

Zlatý tým:

Zajímavostí je, že v konečné sedmnáctičlenné nominaci se objevilo jen šest hráčů z bronzového ME, které se konalo jen měsíc před olympiádou – brankáři Seman a Netolička, obránce Štambachr, záložník Berger a útočníci Lička s Vízkem.

Na chvíli se ještě vraťme ke dvěma zmiňovaným finálovým účastem. V roce 1920, kdy se konala olympiáda v Antverpách, se čeští fotbalisté nedočkali závěrečného hvizdu. Byli totiž ve finále s domácí Belgií diskvalifikováni kvůli opuštění hřiště. Čeští fotbalisté takto protestovali proti sporným výrokům rozhodčího. Nejdříve se jim nelíbilo, že belgický útočník atakoval brankáře Klapku a domácí následně dali gól. Podruhé se českým fotbalistům zatmělo před očima, když byl vyloučen Steiner. Podle nich přísně. České mužstvo odešlo do kabin a už se nevrátilo. Britský rozhodčí Lewis, kterému bylo 66 let, chvíli čekal, jestli se náš tým nevrátí ,ale poté ukončil zápas.

O 44 let později v Tokiu dohráli Čechoslováci celých devadesát minut, v kterých ale podlehli Maďarsku 1:2.