Za totáče byl v každé skříni. Dnes má hodnotu jako měsíční plat v Praze. Většina lidí ho stále pamatuje

Byly doby, kdy patřil k největším přáním, kdy symbolizoval eleganci, prestiž i praktický luxus. Na ulici byl nepřehlédnutelný, v zimě nenahraditelný a ve skříni mnoha domácností zabíral čestné místo. Dnes po něm pátrají sběratelé, stylisté i pamětníci, a jeho cena vás možná překvapí. Přitom ještě nedávno ho měl doma téměř každý.

V dobách socialismu byl kožich nejen prostředkem k přečkání tuhé zimy, ale také symbolem určitého luxusu. Kdo měl norka, měl „na to“. Norkové kožichy byly lehké, lesklé, vynikaly vysokou životností a prodávaly se za desítky tisíc korun. Často je ženy dostávaly jako svatební dar, jiným sloužily celý život. Levnější, ale těžší a objemnější, byly kožichy z nutrií nebo králíků, vyráběly se v desítkách tisíc kusů ročně. Byl to oděv, který se předával z generace na generaci.

Kožešinová velmoc made in ČSSR

Nejde jen o to, že Češi kožešiny nosili, my je také vyráběli. V 60. a 70. letech patřilo Československo mezi evropské kožešinové mocnosti. V podnicích jako Kara Trutnov, ale i v desítkách menších družstev, pracovaly stovky kožešníků. Nutrie, králíci, lišky i ondatry se chovali nejen kvůli masu, ale primárně pro kožešiny. Ročně se v tuzemsku zpracovávaly statisíce kožek.

Lišky byly oblíbené pro svou objemnost a luxusní dojem, ideální jako límec nebo přehoz přes ramena. Nutrie měly hustou, tmavou srst a kabáty z nich vážily klidně pět kilo. Norek? To byl nejvyšší level. Kdo ho měl, ten už nemusel dokazovat nic.

Po roce 1989 se začal kožešinový průmysl hroutit. Podpora chovatelů zmizela, dovozy levných kožešin ze Skandinávie a Ruska trh zahltily. Když se v roce 2017 schválil zákaz kožešinových farem v ČR (v platnosti od 2019), bylo to spíš symbolické gesto, většina farem už zavřela dříve. Výroba oděvů z pravé kožešiny se tak přesunula do luxusního segmentu nebo na úplný okraj módní scény.

Dnes? Móda z půdy, vintage obchodů i online tržišť

Pravé kožešiny dnes zmizely z výloh běžných módních řetězců, například H&M, Zara, C&A či Reserved je už nenabízejí vůbec. Tyto značky se veřejně zavázaly, že pravou kožešinu nepoužijí, a místo toho nabízejí pouze umělé alternativy. Podobně se zachovaly i velké módní domy jako Gucci, Prada nebo Versace, které se s kožešinami rozloučily pod tlakem veřejnosti a aktivistických skupin.

Z trhu ale kožešiny zcela nezmizely. Stále existují ve specializovaných buticích (např. Kara), kožešnických dílnách nebo secondhandech. Stále je najdeme i ve skříních našich babiček nebo na půdách. A jejich hodnota? Raketově roste. Například kožich ze stříbrné lišky v perfektním stavu se na aukcích či v secondhandových buticích prodává i za 15 tisíc korun. Norkový kabát z 80. let, pokud je v dobrém stavu, může stát 20–50 tisíc, a někdy víc. V přepočtu tedy klidně celý měsíční plat v Praze.

I ty největší značky díky tlaku veřejnosti používají high-end alternativy. Foto: Shutterstock

Etika, emoce, elegance

Doba se ale změnila. Pro někoho je kožich vzpomínkou na eleganci a ženskost, pro jiného symbolem utrpení zvířat. I v Česku se kožešiny staly citlivým tématem, na přehlídkách je téměř neuvidíte, v běžné nabídce obchodů s oblečením vůbec. Na druhou stranu, kabáty, které tu už jsou, stále kolují mezi generacemi. Některé ženy si je nechávají přešít, jiným visí ve skříni jako památka na matku nebo babičku. V tomto směru nejsou jen kusem oblečení, ale i předmětem s příběhem.

Kožich z pravé kožešiny je dnes něčím víc než jen zimním kabátem. Je výpovědí o jiné době, jiných hodnotách, jiném přístupu k životu i módě. A i když se už dnes masově neprodává, pořád vyvolává silné emoce. U jedněch odpor, u jiných nostalgii. A někteří v něm i v roce 2025 prostě jen rádi přejdou ulici. Tiše a v teple.

Zdroje: furfreeretailer.com, ekolist.cz, glamourcabaret.cz