Tuhle českou pochoutku by Maďaři nepozřeli ani za zlatý hřebík. Pusa se jim křiví už při pohledu

V každém národě najdete pokrmy, které doma lidé milují a cizinci nad nimi nevěřícně kroutí hlavou. Jenže když dojde na jednu určitou kombinaci, Češi zvednou lžíci, kdežto Maďaři obočí. Zatímco my si pochutnáváme, oni by spíš s díky odmítli a porozhlédli se po něčem, co jim bude chutnat víc. Co je pro nás naprosto normální, pro ně může být na úrovni kuchyňského kacířství.

Některé chutě totiž nejsou jen o zvyku, ale o kulturní identitě. A když se tyhle světy střetnou u jednoho stolu, může z toho být docela překvapení. Zvlášť když jeden z hostů čeká guláš s paprikou, a místo toho dostane něco, co voní jako okurkový nálev a vypadá jako trest za hříchy minulého večera. Jenže pro nás je to zkrátka láska na první kousnutí.

Ocet a maso je láska

Zatímco Maďaři si potrpí na paprikové klobásky, sádlo, guláše plné pálivého koření a masité pokrmy dusící se v cibulovém základu, Češi se nebojí jediné věci: zalít maso octem. Nejen že se toho nebojí, oni to ještě milují. Typickým příkladem je utopenec, tedy buřtík naložený ve směsi octa, cibule a koření, který trpělivě čeká v zavařovačce, až přijde chvíle jeho slávy – obvykle někde v hospodě, vedle piva.

Ale tam to rozhodně nekončí. Znojemská hovězí pečeně s kyselou omáčkou a nakládanou okurkou, vepřové na kmínu s octem nebo slavná tlačenka s cibulí a octem, to všechno by mohlo klidně viset na seznamu maďarských kuchyňských tabu.

Proč se to Maďarům příčí?

Kdo někdy jedl v klasické maďarské csárdě, ví, že jejich kuchyně je silně aromatická, hutná, ale zároveň vyvážená. Kyselost je tam v podstatě neexistující složka. Maďarská kulinární tradice zkrátka nedává prostor kyselému kontrastu k masu. Pálivost, sladkost a sytost ano, ale ocet? Tam by spíš připadal v úvahu na čištění dřezu.

Navíc je tu i kulturní aspekt. Jídlo je pro Maďary slavnost, rituál, forma potěšení. Marinovat v octu? To pro ně zní spíš jako snaha potrestat maso za neznámý zločin.

Další české zvláštnosti

Utopenec je jen špička ledovce. Když se na českou kuchyni podívá někdo zvenčí, občas se nestačí divit. Kombinace chutí, surovin i způsobů servírování v sobě totiž nesou jistý druh lidové odvahy.

Třeba takové šunkofleky. Těstoviny promíchané s vajíčkem a šunkou, zapečené dozlatova. U nás klasika, co zahřeje. V očích cizince? Jídlo z nouze, které připomíná pokus o rychlou večeři, když doma nic není. Žádná omáčka, žádné koření, žádná extravagance. Jen surový středoevropský pragmatismus.

A co teprve dršťková polévka. Kravský žaludek nakrájený na nudličky v hustém, tmavém vývaru s majoránkou a česnekem. Pro většinu Čechů vítaná pochoutka, která zahřeje i ve vánici. Jenže pro řadu Evropanů je to pokrm z říše hororu. Zatímco my si pochutnáváme, turisté často jen nevěřícně zírají do talíře, hledají v něm maso a přemýšlejí, kde se mohla stát chyba.

A nakonec nesmíme zapomenout na smažený sýr s tatarkou, český fastfoodový poklad. V zemi, kde se sýry vychutnávají při skleničce vína, by takové zacházení s mléčným produktem vyvolalo kulturní paniku. Ale u nás? Smažák je sázka na jistotu, která funguje vždycky. A tatarka? Nezbytná korunka na sýrovém trůnu.

My to ale (ne)chápeme taky

Abychom zůstali objektivní, i české chuťové buňky někdy narazí. Ne všechno, co se v zahraničí servíruje s nadšením, nám nutně musí sednout. Například maďarská halászlé, ostrá rybí polévka plná kostiček a papriky, nebo dorty prokládané sádlem – to nejsou věci, které by český žaludek zpracoval bez otřesu.

Češi si libují v kyselém, Maďaři v pálivém. A i když bychom si navzájem některé pokrmy raději odpustili, právě tyhle rozdíly dělají střední Evropu tak rozmanitou a její hospody tak plné příběhů.