Tohle je největší ostuda zahrady. V Česku to má každý druhý, ale nikdo se k tomu nehlásí

Na první pohled idyla: kvetoucí záhony, čerstvě posekaný trávník, lavička pod jabloní. Jenže stačí udělat pár kroků za dům, za garáž, do rohu, kam „nikdo nechodí“, a rázem se mění obraz. Starý gril, který naposledy sloužil před pěti lety. Nepojízdné kolo, plastové květináče s uschlou hlínou, hromada prken, „co by se mohla hodit“. Vítejte ve stínu českých zahrad, v koutě hanby, který máme skoro všichni, ale nikdo o něm nemluví.

Zatímco se v posledních letech čím dál častěji mluví o minimalismu, udržitelnosti a péči o prostředí, české zahrady často zůstávají ostrůvkem neochoty ke změně. Část obyvatel přitom nevidí problém, vždyť tohle všechno jsou „věci, co ještě poslouží“. Věci s potenciálem, pamětí, nebo jen takové, které je „škoda vyhodit“. Jenže právě tahle hromada potenciálu začíná být problém.

Psychologové mluví o tzv. emocionálním připoutání k věcem. Starý zahradní nábytek, i když už sotva drží pohromadě, připomíná letní grilovačky, večery s přáteli, dětství. Věci tak nekončí na sběrném dvoře, ale parkují za kůlnou, „pro strýčka Příhodu“. Výsledkem je chaos. Místo klidného zázemí se zahrada stává skladištěm nevyřčených úmyslů.

Harampádí jako odraz života

Na tom, jak vypadá naše zahrada, je leccos symbolické. Hromadění harampádí často souvisí s životním tempem. Když není čas na úklid, často chybí i prostor na to zastavit a věnovat se sám sobě. Je snazší odložit, než vyřešit. Navíc mnoho lidí si na své „zahradní skladiště“ jednoduše zvykne, přestanou ho vidět.

Sociologové upozorňují, že právě tyto malé, zanedbané kouty zahrad odrážejí přístup k věcem a často i vztah k sobě samému. Nepořádek venku totiž nebývá jen vizuální problém, ale může být i odrazem vnitřního chaosu. A čím déle neřešený zůstává, tím obtížnější je s ním začít.

Proč je tak těžké se s věcmi rozloučit?

Důvody jsou různé: nedostatek času, nedostatek motivace, lenost. Ale také kulturní zvyklosti. Generace, které si pamatují nedostatek, se naučily věci nevyhazovat. Všechno může být ještě „na něco dobré“. Jenže v době, kdy je většina věcí navržena na omezenou životnost a oprava bývá složitější než nákup nového kusu, se z tohoto přístupu stává zátěž.

Navíc, co s tím? Ne každý má možnost nebo vůli odvézt nepotřebné věci na sběrný dvůr. A tak zůstávají. Trčí v koutě, rezaví, zarůstají trávou. A my je míjíme, jako by tam nebyly. Jenže jsou. A kazí dojem nejen návštěvám, ale hlavně nám samotným.

Jak se vymanit z ostudy?

Začít se dá jednoduše: projít zahradu a všímat si, co je funkční, co opravdu potřebujeme, a co jen zabírá místo. Stanovit si malý cíl zbavit se jedné věci týdně. Najít lokální komunitní projekty, kam lze věci darovat, nebo se zapojit do sousedských bazarů.

Pomáhá také změnit vnímání zahrady, ne jako odkladiště, ale jako rozšíření obytného prostoru. Místo, kde chceme být, ne jen přežít. A když se začneme zahradou vědomě zabývat, překvapivě často přijde chuť i na další změny.

Zahrada je zrcadlem našeho přístupu k životu. Pokud je zanesená nefunkčními věcmi, může nás to nenápadně táhnout dolů. Když je naopak vzdušná, uklizená a promyšlená, odráží klid a pořádek, který si přejeme i uvnitř. A možná je právě teď ten správný čas udělat první krok.

Ne kvůli sousedům. Ne kvůli fotkám na Instagramu. Ale kvůli sobě. Protože když se zbavíme starého harampádí, vytvoříme prostor nejen na zahradě, ale i ve vlastním životě.

Zdroje: primainspirace.cz,homebydleni.cz, konsimo.cz