Tahle stavba pije krev celému Česku. Měla to být chlouba národa, ale místo toho má z ostudy kabát
Měla být symbolem pokroku, ale namísto toho dnes budí rozpaky. Stavba, která měla změnit tvář hlavního města, vyvolává spíš smích nebo rozčarování. A denně se na to musí dívat tisíce lidí, kteří prochází okolo.
Z dálky vypadá jako podivný kolosální špinavý bunkr z minulého století, zblízka pak jako ztělesněná retro katastrofa. Kolem proudí davy turistů, nad ní se tyčí slavné panorama Prahy – ona sama ale zůstává tak trochu trnem v oku. Drahá, obrovská a náročná na provoz. V očích místních je naprosto nevkusná a nejraději by ji srovnali se zemí. A přestože byste to možná nečekali, i ona zažila svou zlatou éru.
Drahá a kontroverzní
Budova, která je trnem v oku nejen Pražanům, se původně jmenovala Palác kultury. Dnes ji však téměř každý zná jako Kongresové centrum Praha. Architekti, kteří v minulém století projekt dostali na starosti, měli jasné zadání: postavit něco, co ohromí svět. Výsledkem byla monumentální stavba, která ale svou velikostí, tvarem i umístěním od počátku vzbuzovala kontroverze.

Pražské kongresové centrum se začalo stavět konkrétně v roce 1976 a trvalo pět let, než bylo dokončeno. Obří betonová masa na Vyšehradě se stala jedním z největších investičních projektů své doby – a zároveň jedním z nejdiskutovanějších.
Když se v 70. letech rozhodlo o její výstavbě, měla být chloubou tehdejšího režimu. Místem, kde se budou odehrávat prestižní kongresy, velké politické akce i kulturní události. A tak se také ze začátku stalo. První akcí po slavnostním otevření pořádanou na tomto místě byl sjezd tehdejší vládnoucí komunistické strany. Ta navíc souběžně slavila 60 let od svého založení.
Pomíjivá sláva
Skutečně velkolepý začátek – jenže jak už to tak bývá, sláva netrvala věčně. Budova, která měla reprezentovat moderní Československo před světem, se postupně proměnila v těžkopádný symbol minulosti.
Jak šla léta, objekt stárnul. Jeho údržba spolykala astronomické částky, a ačkoli mezi lety 1998 a 2000 prošel rekonstrukcí, názor veřejnosti se příliš nezměnil. Češi tuto budovu vnímají jako přežitek a dodnes bývá označována za jednu z nejméně vkusných staveb Prahy.
Navíc si kongresové centrum časem vysloužilo pověst „černé díry na peníze“. Provoz a opravy jsou drahé, energetická náročnost obrovská a návratnost investic stále diskutabilní. Přesto má centrum status významného bodu na mapě kongresové turistiky – už jen díky své poloze a kapacitě.

Zajímavé, nebo nevkusné?
A co vlastně lidem na kongresovém centru tolik vadí? V první řadě samotná podoba budovy. Kombinace betonu, skla a kovu působí chladně a neosobně. Architektura 70. let byla silně ovlivněna funkcionalismem a brutalismem – a přesně tyto prvky se ve stavbě odrážejí. Zatímco jedni mluví o výjimečném kusu socialistické moderny, druzí vidí jen betonový kolos, který neladí s historickým rázem Prahy.
Vzhled ale není to jediné, co na budově tehdejší občané kritizovali. Řadě z nich totiž vadilo úzké spojení s komunistickým režimem. Podle odborníků měla dokonce i volba fyzické podoby centra demonstrovat sílu tehdejšího režimu. Budova měla být symbolem jeho obrovské síly a vlivu. A přesně kvůli tomu dodnes spousta Čechů nechápe, proč něco takového už dávno nezbourali.
Naděje na druhý dech
Navzdory všem výtkám se v posledních letech objevují snahy dát budově novou tvář. Kongresové centrum se navíc stále využívá k mezinárodním akcím, koncertům i divadelním představením. Ročně se tu uskuteční přes 200 akcí a navštíví ho stovky tisíc lidí z celého světa.
Kvůli svému vzhledu nejspíš nikdy nebude milovaným symbolem Prahy jako Karlův most nebo Petřín, ale svou roli v městském prostoru hraje. A možná, kdybyste se i vy jednou na tuto budovu podívali jinýma očima, najdete na ní přece jen něco hezkého.