Pokud máte doma tyto staré talíře, sedíte na pokladu. Cena jde až k statisícům

Kdo by vám platil stovky tisíc za obyčejné talíře? Přece sběratelé! Dost možná máte doma v kuchyni poklad. Utíkejte obrátit talíře a mrkněte se, co mají dole za značku. Třeba vám za ně také někdo zaplatí nekřesťanské peníze. Na internetových aukcích se lidi po podobných kouscích mohou utrhat.

Možná máte doma také polici, ve které jsou talíře, ze kterých nikdy nejíte. Možná je vytáhnete jednou za rok na Vánoce, ale většinou slouží spíše na okrasu. Jsou křehké a nechcete riskovat, že se jim něco stane. Vždyť teď už se nic podobného nevyrábí! A možná máte maminku nebo babičku, která si přesně takhle svoje nádobí střeží a hlídá. Jako oko v hlavě.

Třeba vás to dokonce i štve. Stěhujete se, v novém bytě je málo místa a to zatracené nádobí zabírá tolik prostoru. Co kdybychom vám ale řekli, že si ho můžete nechat nacenit? Existují kousky, které prodáte i za desítky tisíc za kus, tedy za sadu můžete dostat i sto tisíc. Nevěříte?

Přes sto tisíc za talíře?

Našli jsme takové. Například tento secesní servírovací talíř, který se podává za třicet tisíc korun. A teď si představte, že by jich měl majitel šest, hezky pro celou rodinu. To by za ně dostal rovných 180 tisíc. A teď si představte, že by měl i podobné hrníčky na kávu, třeba i s podšálky…

A proč by někdo vůbec platil tolik peněz za jeden talíř? Je totiž ručně malovaný, vytvořen byl kolem roku 1915 a je celý z porcelánu. Extrémně křehké, pomyslíte si možná. Ale právě v tom je to kouzlo. Zatímco spousta podobných talířů se nedochovala, tenhle získal na hodnotě.

Nedá se poškrábat, ale je křehký

Porcelán byl vynalezen v Číně, to určitě dost dobře víte. Co je ale zajímavé? Právě v Číně se vyráběl už v 7. století př. n. l., zatímco v Evropě teprve od 7. století n. l.! U nás pak byla první porcelánka založena roku 1792.

Ač to nemusí na první pohled tak působit, vyniká porcelán svou tvrdostí, a super je i to, že ho nepoškrábe žádný příbor. Spíš než škrábanec na něm naleznete černé linky a stopy. Jde ale o kousky kovu z příboru, nikoliv o škrábance!

Co je ale problém, je jeho křehkost. To znamená, že porcelán je jen málo odolný proti nárazu. A možná i to je ten důvod, proč vám z něj babička zakazovala jíst a tolik se o něj bála. Jen málokterý talíř nemá alespoň malé manuální poničení. Například do myčky tak rozhodně nepatří, mohl by se z něj při nesprávné manipulaci kousek snadno urazit.

Co všechno odhalí značka

Talíř také obraťte na druhou stranu, najdete na něm značku. Podle té zjistíte, co je vlastně zač. Pomůže vám předmět lokalizovat i datovat. Kobaltově modrá značka pod glazurou je vůbec prvním značením z Míšně. Jde o nejdéle používanou značku na světě! Potom můžete narazit na další modrou značku, tentokrát ručně malovanou. Tu používala Císařská manufaktura ve Vídni.

A jestliže připomíná modrá značka spíše razítko, může se jednat o tu z Anglie, z 2. poloviny 19. století. Nebarevné značky vtlačené ve hmotě jsou typem značení typickým po roce 1830. Někdy můžete narazit i na znak se jménem modeláře, který nádobí vyrobil. Potom existují i plastické značky na porcelánu, které z talíře vystupují. Může se jednat například o růžový trojúhelník, podle kterého poznáte porcelánku z Duchcova.

Pak tu jsou naglazurní ručně malované značky, které mohou značit vídeňský, ale také Míšeňský porcelán. Tyto kousky pocházejí z Evropy. A jak poznáte, že vlastně nejde o až tak hodnotnou starožitnost, jak jste si mysleli? Dnešnímu značení odpovídá značení pomocí obtisků.