Nikde jinde na světě ho neznají. Tento český dezert z dob socialismu má ve světě cenu luxusní jachty

Pro české rodiny obyčejná sladká klasika. V zahraničí neznámý poklad, za který jsou kuchaři ochotní platit tisíce. Když se jeden ze zahraničních šéfkuchařů pochlubil na kulinářském fóru, že během své dovolené v Česku ochutnal „nejlepší kynutý dezert v životě“, bylo jasné, že nemluví o tiramisu ani francouzském mille-feuille. Psal o českém kynutém pokladu. Ve svém příspěvku v nadsázce uvedl, že by „se vzdal klidně vlastní jachty za recept, který zaručí stejnou chuť, nadýchanost a vůni jako buchty, které dostal na stole v jedné české kavárně.“

Reakce českých uživatelů na sebe nenechala dlouho čekat. Někteří nabídli své osvědčené postupy, jiní se usmívali nad tím, jak „obyčejná“ věc může vzbudit takové nadšení. Jenže právě v tom je klíč: Honzovy buchty nejsou jen pečivo. Jsou pamětí národa.

Sladký návrat do socialismu

Buchty byly stálicí českých domácností zejména v dobách socialismu. Nešlo o luxusní dezert, ale o sytou a dostupnou sladkost, která zasytí celou rodinu. Recepty se lišily dům od domu. Někdo přidával rum, jiný citronovou kůru, další přísahal na pomazání sádlem. Ale základ byl vždy stejný: kynuté těsto, domácí povidla, trpělivost a ruce, které už zadělávaly mnohokrát.

Když se pekly buchty, šlo o událost. Vůně zaplnila celý byt, děti natahovaly krky ke stolu a největší souboj býval o ty z kraje, křupavější a nejvíc posypané cukrem. Někdy se s sebou braly zabalené v utěrce na vlak nebo autobus, jindy čekaly doma jako odměna po těžkém dni. K tomu teplý čaj nebo káva, a byl to okamžik, na který se vzpomínalo dlouhá léta.

Co zní jako samozřejmost, je dnes ve světové gastronomii skoro nedosažitelné. V době, kdy se spěchá a hledá efektivita, jsou buchty symbolem něčeho jiného, pomalosti, poctivosti a domova.

Recept není tajný. Jen ho nejde zkopírovat

Na internetu je možné najít desítky návodů na Honzovy buchty. Některé slibují „jako od babičky“, jiné se pyšní moderním přístupem bez kynutí. Ale jak ukazuje debata mezi profesionálními kuchaři, nestačí dodržet ingredience. Potřebujete cit. Těsto nesmí být ani tuhé, ani řídké. Musí být hnětené přesně tak dlouho, aby bylo pružné. A musí se nechat v klidu kynout a při pečení musí být přesně natlačené k sobě, aby vznikla ta známá měkká stěna mezi jednotlivými buchtami.

Zahraniční kuchaři se shodují, že jedním z největších problémů je odlišná struktura mouky či dostupnost tradičních švestkových povidel. I když se snaží napodobit český postup, často jim výsledek připomíná spíš buchty z bistra než voňavou klasiku z domácí trouby. Tohle všechno se bohužel učí léta. Není to o mírách, ale o zkušenosti, kterou české kuchyně předávají po generace.

Buchty jako neoficiální kulturní dědictví

Honzovy buchty zatím nemají status chráněného pokrmu jako italská pizza nebo francouzský camembert. Přesto mají v české kultuře výjimečné místo. Vyskytují se v literatuře, filmech i písních. Jsou symbolem domova a dětství, něčeho, co má chuť teplé peřiny a sobotního odpoledne. V pohádkách je nesl na uzlíku sám Honza, v realitě je nesla máma ve voskovaném papíru na školní výlet.

Jejich kouzlo není jen v chuti. Je to ten okamžik, kdy se plech ještě horký vyndá z trouby, buchty se posypou cukrem a stůl se zaplní talíři. To je scéna, kterou žádný zahraniční kuchař nemůže snadno přenést do své restaurace, i kdyby za ni nabídl tisíc dolarů.

Zdroje: cooky.cz, toprecepty.cz, kupi.cz