Největším zážitkem pro boxera a trenéra Svatopluka Žáčka byly dvě olympiády. V rozhovoru prozradil i další perly
Významného ocenění se dočkal bývalý československý boxerský reprezentant, někdejší trenér reprezentace a současný prezident České boxerské asociace Mgr. Svatopluk Žáček. V Dejvickém divadle v Praze byl v letošním roce uveden do Síně slávy České trenérské akademie Českého olympijského výboru.
Kterého svého trenérského úspěchu si nejvíc vážíte?
Jako trenér jsem byl u stříbrné medaile Rudolfa Kraje na olympiádě v Sydney 2000 i dvou bronzových medailí Lukáše Konečného na mistrovství světa 1997 v Budapešti a 1999 v Houstonu.
Jaké máte vzpomínky na olympijské hry?
V roce 1996 jsme měli v Atlantě dokonce čtyři borce – Jaroslava Konečného, Polakoviče, Plachetku a Horáčka. Museli se probít přes náročnou olympijskou kvalifikaci na mistrovství Evropy v Dánsku, kdy postupovalo osm nejlepších. V Sydney o čtyři roky později byli Rudolf Kraj a Lukáš Konečný. Přitom Lukáš Konečný tam jel takříkajíc pro medaili, ale nevyšlo mu to. Naopak Ruda Kraj dosáhl životního úspěchu.
Z úspěšného boxera jste se stal trenérem a poté jste přešel na funkcionářskou dráhu. Jak k tomu došlo?
Už jako trenér jsem organizoval Velkou cenu Ústí nad Labem. A postupně jsem přešel na druhou stranu a mým úkolem jako funkcionáře bylo shánět peníze. Měl jsem třeba schůzky s případnými sponzory, ale za půl hodiny například i trénink, na kterém jsem musel být první. Takže postupně jsem přešel jen na funkcionařinu a byl jsem šéfem střediska vrcholového sportu oddělení boxu Olympu a třetí období prezidentem České boxerské asociace.
Vraťme se ještě k výše uvedenému přijetí do Síně slávy. Co pro vás tato pocta a účast na setkání v Praze znamenaly?
Moc si toho vážím. Akce se konala po skončení představení v Dejvickém divadle. Gratulovali nám přímo herci v čele s Ivanem Trojanem, byli tam například trenér basketbalové reprezentace Ronen Ginzburg s Tomášem Satoranským. Kromě trenérů získal ocenění i mistr světa v hokeji Jan Klapáč jakožto objevitel talentu své vnučky, trojnásobné olympijské vítězky Ester Ledecké. Celé setkání bylo moc hezké a v příjemné atmosféře.
Je o vás známo, že máte kromě vrcholového boxu a sportu obecně blízko i ke kultuře, především k divadlu a známým hercům. Můžete být konkrétnější?
Když jsem boxoval za Ústí nad Labem i reprezentaci, chodili jsme společně s boxerským kolegou Ondrou Holubkem do divadla a kamarádili jsme s klukama z tehdejšího Činoherního studia v Ústí za éry uměleckého šéfa a režiséra Ivana Rajmonta. Tehdy tam hráli Jirka Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček, řečený Čmaňa, Honza Hrušínský, Jirka Schmitzer, Josef Carda a další.
Legendou nejen ústecké divadelní scény byl v té době i Leoš Suchařípa.
Samozřejmě, obrovská osobnost. Jeho syna Davida, který je taky hercem, neznám, ale kdybych měl možnost se s ním potkat, řekl bych mu svoje vzpomínky na jeho tátu. Mladý Rajmont, rovněž herec, mi říkal, že mu táta vyprávěl, že on sám i ústečtí herci rádi kamarádili s boxery.
Stýkáte se s některými jmenovanými herci i nadále?
Třeba s Josefem Cardou, který je taky z Ústí, přesněji z Trmic. Mám na něj i číslo, to jsem měl i na Karla Heřmánka.
Co děláte kromě funkcionaření v boxu?
Už třetím rokem funguji jako Old Shatterhand při Dnech Karla Maye v Brné u Ústí nad Labem. Vinnetoua představuje oblíbený bavič Vladimír Hron. Letos se tahle akce uskutečnila v červnu, přijeli jsme na koni.