Trapas českých domácností: Designéři neví, jestli dřív brečet nebo se smát. Tohle měli pohřbít už za socíku

Některé věci se zapsaly do DNA českých domácností tak hluboko, že ani dvě dekády Instagramu, boom skandinávského minimalismu a vlna Marie Kondo je nevymazaly. A tak když se designéři dnes dostanou do běžného českého bytu, zažívají něco mezi kulturním šokem a návratem v čase.

Designéři v dnešní době mluví o čistých liniích a vzdušnosti, ale realita našich domovů často vypadá jinak. V českých bytech vítězí vzpomínky a potřeba obklopit se věcmi, které mají příběh. Styl? V tom množství věcí na něj už prostě nezbývá místo.

Národní vitrína, národní hrdost?

Na první pohled je to úplně obyčejná věc. Skříň a sklo. No a za ním figurky labutí, jelenů, kočiček, dvacet skleniček, které se nikdy nepoužily, a malý servis na kávu, který pamatuje první republiku. Vše pečlivě seřazeno, utřeno, s láskou oprašováno.

Jenže právě tohle je moment, kdy si designér s chutí nalije dvojité espresso a pokusí se zapomenout, co viděl. Proč? Protože vitrína, ten relikt z dob dávno minulých, do dnešních interiérů už příliš nezapadá. A přesto se drží jako klíště. Proč?

Česko je země, kde „tohle měla babička a bylo to krásné“ platí jako pádný argument při zařizování obýváku.  A právě tahle nostalgií obalená loajalita k nábytku způsobuje, že místo volného prostoru se místnost plní serepetičkami. Zatímco ve Švédsku si na poličku postaví jednu vázu a vedle toho dají knihu, u nás je polička plná fotek, svíček, suvenýrů z dovolené, sošek andělíčků a zvířátek.

Vzpomínky za vitrínou

Není to jen estetikou. Skleněná vitrína s porcelánem je něco jako náš domácí manifest. Ukazuje, že design se v mnoha domácnostech zastavil. Ne že by nebyly peníze nebo touha něco změnit. Častěji je to spíš obava pustit se do změn, i když by možná prospěly. Vitrína funguje. Je v ní místo. Je těžká, takže se „neviklá“. A hlavně, byla drahá. Kdysi, třeba v roce 1983.

Jenže zatímco ostatní země své interiéry proměňují, přemýšlejí nad prostorem a světlem, Češi do vitrín vesele doplňují další exponáty. Někteří si tyto skříně dokonce pořizují znovu. Bazarový vintage hit? Možná. Ale většinou spíš nedostatek odvahy poslat starou dřevotřísku na smetiště dějin.

Instagram vs. skutečnost

Podle průzkumů (např. z platformy Homebyme nebo IKEA Insights) stále velké procento českých domácností drží konzervativní způsob zařizování. Design je až na druhém místě, důležitější je funkce a osobní vztah k věcem. Jenže tohle přináší konflikt s tím, jak vnímáme krásu a pohodu dnes.

Zatímco v online světě se předháníme, kdo má krásnější betonový stolek a závěs z mušelínu, ve skutečnosti sedíme pod obřím lustrem, vedle něj stojí vitrína a v ní… Princezna z porcelánu, co se na nás už čtyřicet let dívá stejným výrazem.

Jak to změnit?

Možná není nutné zbavit se všeho, co má pro nás osobní pouto k minulosti. Ale je fajn si občas přiznat, že ne všechno musí přežít jen proto, že „ještě slouží“ nebo „je to po babičce“. Byt není nafukovací. Styl se nepozná podle počtu vystavených věcí, ale podle toho, co necháme schované. A i když nám babička vštěpovala, že tahle skříň přežije generace, možná právě nastal čas, aby si na chvíli odpočinula.