Největší školkový blivajz, který jsme schovávali do květináčů. Pamatujete? Dnes po něm jdeme jak slepice po flusu

Bylo to jídlo, které jsme nejedli, nebo spíš přetrpěli. Dneska si ho ale objednáváme s nadšením a fotíme na Instagram. Co se to s námi stalo? Jsou jídla, která jsme si nevybrali. Přistála před nás na talíř, ať jsme chtěli, nebo ne. Zážitek, kterému se nedalo vyhnout. Někteří na něj vzpomínají s úsměvem, jiní mluví o traumatu, které nedokázala vyléčit ani terapie nebo  michelinská degustace.

Tehdy to byla povinnost, ne zážitek. Povinné sousto, povinná chvála, povinné „aspoň ochutnej“. A možná právě proto v nás, někde hodně hluboko, ta chuť zůstala zakořeněná. Tak hluboko, že dnes za ni v bistru klidně dáme tři stovky a ještě si přidáme.

Lžička strachu

Vzpomínáte na školku? Někomu utkvěla pohádka po obědě, někomu paní učitelka, a pak tu bylo jídlo. Talíř, co pálil do nosu ještě dřív, než přistál na stole. Mastný okraj, rozblemcaný knedlík, řídká šťáva a k tomu zelí, které spíš odrazovalo než lákalo. O mase nemluvě, to buď nešlo ukrojit, nebo naopak zmizelo, jakmile jste se ho dotkli vidličkou.

A tak jsme vynalézali. Schovávali kousky pod salát, tlačili je ke kraji, cpali pod ubrousek, nebo s kamennou tváří polykali bez žvýkání. Největší frajeři to zkoušeli do květináče. A největší hrdinové pak seděli poslední u stolu, dokud to „nesní aspoň do půlky“.

Trauma na talíři

Je zvláštní, jak to všechno dopadlo. Jídlo, které v nás kdysi vyvolávalo paniku, dnes zažívá návrat na výsluní. Dokonce v luxusním podání. Vepřo, knedlo, zelo, dřív synonymum školního utrpení, dnes základ moderních meníček v trendových podnicích. Ale  bát se nemusíme, protože to vůbec nepřipomíná jídlo, které si pamatujete ze školky. Dnešní verze je jiná. Lehká, krásná, voňavá. Maso pečené do zlatova, knedlíky jak obláček a zelí jemné, dochucené vínem nebo jablky.

„Na české gastroscéně se to hodně zlepšilo… Teď už je tady spousta restaurací, které se zaměřují na českou kuchyni a dělají ji skvěle,“ konstatuje šéfkuchař Jan Punčochář.

V jeho podání dostává klasika tvář, na kterou se dá být hrdý. Knedlíky napařované, omáčka redukovaná do sametového lesku, maso z farmy, ne z velkoskladu.

Od tácku k fotce na Instagram

Jak jsme se dostali od plastového příboru ke gastro zážitku? Možná proto, že jsme konečně přestali bojovat s tím, že tohle je naše jídlo. A místo útěků k avokádu a poke bowlům jsme si přiznali, že ta kyselá, mastná a hutná bomba má v našich životech své místo. Jen s menší úpravou. Tohle jídlo už chceme jíst jinak, bez vzpomínek na školku, dobrovolně, s chutí, a hlavně tak, aby se po něm nechtělo spát dvě hodiny.

Na Instagramu pod hashtagem #veproknedlozelo najdete nejen talíře z domova, ale i porce z bister, kaváren a fine dining podniků. Foodie svět si bere naši klasiku a dává jí nový život. Vizuálně, chuťově, kulturně.

Návrat domů

Díky vzpomínkám jsme se před tímhle jídlem možná trochu schovávali, ale dneska, dneska za to platíme jak za steak. A zatímco tehdy jsme počítali lžičky do cíle, dnes si moc rádi přidáme. A klidně dvakrát.

Teď máme na výběr. A místo aby to skončilo pod ubrouskem, mizí to z talíře rychlostí světla. A tak dnes jdeme po vepřu-knedlu-zelu jak slepice po flusu. Ne proto, že bychom zapomněli, ale proto, že jsme si to v hlavě už srovnali. A i když v hlavě sem tam blikne vzpomínka na kyselé zelí a knedlík jako houba, tělo už reaguje jinak. Sliny tečou. A květináč? Ten zůstává na parapetu. Tentokrát prázdný.