Jezdci Jaguáru byli totálně na mol. I tak ale dokázali vyhrát slavnou Le Mans

Slavný automobilový závod 24 hodin Le Mans vloni oslavil sto let od svého prvního startu. Zároven však ještě nemůže slavit stý ročník, protože došlo k několika pauzám, ať už kvůli druhé světové válce, ekonomické krizi či rekonstrukci okruhu. Od roku 1923 bychom našli ohledně tohoto fyzicky vyčerpávajícího závodu spoustu příběhů, ať už tragických či navždy slavných, ale my se dnes zaměříme na rok 1953, kdy se závodníci Jaguáru stali vítězi za velmi prapodivných okolností.

Tým Jaguáru tak moc toužil po vítězství, že se jeho šéfové rozhodli být na všechno připraveni a měli v záloze náhradní vůz. V boxech tak vedle sebe stály dva modely C-Typu s číslem 18. Jenže toto se komisařům závodu nelíbilo, vnímali to jako pokus o podvod a tým vyloučili. Marně se v tu chvíli vedení Jaguáru snažilo pořadatele přesvědčit, že rezervní vůz má nalepené číslo z toho důvodu, aby případně při poruše „hlavního“ vozu bylo okamžitě připravené k vyjetí na okruh.

Zdálo se, že celoroční práce přišla vniveč a oba jezdci Duncan Hamilton a Tony Rolt z toho byli tak nešťastní, že si řekli, tady pomůže jen pár panáků, což i učinili.

Jenomže zatímco oba jezdci zapíjeli žal v místní hospodě, manažer Jaguaru Lofty England se snažil přesvědčit komisaře závodu, že to je celé nedorozumění a Jaguár vůbec neměl zájem na nějakém podvodu. Nakonec se mu povedlo komisaře obměkčit a tým byl znovu zapsán do startovní listiny.

Teď ale nastal jiný problém, oba jezdci měli pěknou kocovinu. V dnešní době sociálních sítí a všudepřítomných kamer by bylo naprosto nemyslitelné, aby závodníci nasedli do auta a vydali se na 24hodinové dobrodružství, kde je potřeba mít stoprocentní smysly. Avšak padesátá léta byla v tomto benevolentnější.

England s týmem vybral jako prvního jezdce Hamiltona, který se dokázal více udržet na nohou, ale pro jistotu do něj nalili několik hrnků kafe. Rolta zatím poslali se vyspat.

Kocovina sice z Hamiltona pomalu vyprchávala, jenže nastal jiný problém. Velké množství kafe způsobilo, že se Hamiltonovi začaly třást ruce, což pro řízení auta není zrovna ideální. Englanda napadla spásná myšlenka, možná osobně vyzkoušená. Do Hamiltona nalili brandy, kterou jezdec předtím popíjel celou noc. Léčba šokem zabrala, třas z Hamiltonových rukou zmizel. Bývalého válečného pilota dokonce ani nerozhodil střet s ptákem v rychlosti 210 km/h.

Vyspalý Rolt, který byl mimochodem v civilním záměstnání inženýr, poté též podával skvělé výkony a Jaguáru se nakonec povedlo tento slavný závod vyhrát. A to dokonce v novém rychlostním rekordu, posádka totiž překonala průměr 100 mil v hodině (161 km/h), což se dosud nikomu nepodařilo.

Aby té radosti u Jaguáru nebylo málo, na druhém místě dojela další jeho posádka Stirling Moss a Peter Walker. A úžasný „jaguáří“ víkend dovršili čtvrtým místem Peter Whitehead a Ian Stewart.

Své vítězství už nikdy Hamilton s Roltem nezopakovali.

Celá tato bláznivá story se možná ale nestala, aspoň England to popírá: „Samozřejmě, že bych je nenechal závodit pod vlivem. Už tak jsem s nimi měl problémy, i když byli střízliví,“ říkal důrazně manažer Jaguáru. Mnoho svědků však mluvilo jinak a jejich výpovědi pak daly dohromady celou neskutečnou koláž příběhu.

Rok 1953 tak patří v historii závodu 24Le Mans k těm nejkurioznějším. Naštěstí nedošlo k žádnému neštěstí. To se bohužel nedá říci o roku 1955, kdy 11. června mercedes řízený Pierrem Leveghem po srážce s jiným vozem vlétl mezi diváky. Následky byly strašlivé – zemřelo 77 osob včetně Levegheho. Jezdec mercedesu v tom byl nevinně, nedokázal v rychlosti 240 km/h zareagovat na nečekaný manévr soupeře a tvrdě narazil do dalšího vozu. Jeho mercedes se stal nejen ohnivou koulí, která se vyšlehla mezi diváky na přilehlé tribuně, ale jeho části se staly i gilotinou…

Zdroj: theguardian.com waimakclassiccars.co.nz