Češi a Slováci se pohádali kvůli tomuhle slovu. Přitom jde jen o prachobyčejné jídlo

Když se u jednoho stolu sejde Slovák a Čech, nuda nehrozí. Může to být jen přátelské škádlení, ale taky výměna názorů, která se protáhne do pozdních hodin. Někdy stačí jediné slovo a už se vede bouřlivá debata o tom, kdo má vlastně pravdu, který název je ten pravý – a nejde ani o sport, ani o politiku.

V hospodách, na svatbách i u vánočního stolu se tohle téma objevuje pořád dokola. Jedni mají jasno a druhé jejich jistota popouzí. Přitom se bavíme o něčem, co má lidem dělat radost.

Když dvě nejsou totéž

Až v tu chvíli vyjde najevo, že mluvíme každý jiným jazykem. Slovensky „kapusta“ znamená to, co Čech nazve „zelí“. Z toho pak vznikla kapustnica, zatímco u nás se držíme slova „zelí“ a názvu „zelňačka“. Problém nastane, když se oba názvy dostanou k jednomu talíři, protože i když suroviny můžou být stejné, chuť a podání se často liší.

Na Slovensku má kapustnica pevné místo na štědrovečerním stole. V některých regionech je postní, bez masa, zato plná sušených hub, brambor a smetany. Jinde se do ní přidává uzené, klobása nebo dokonce sušené švestky, které jí dají lehce nasládlý tón. Oblíbená je i oravská varianta s rybou, třeba uzeným pstruhem. Každá rodina má svůj recept a tajné poměry koření, o které se vedou nekompromisní spory.

Česká sázka na vydatnost

Česká zelňačka je často masitější a hutnější. Základem bývá vývar z uzeného masa, cibule, kmín a majoránka. Klobása se opeče zvlášť, aby polévku provoněla, a někdy se přidá i víc druhů uzenin. Sušené houby a brambory dodají polévce takovou sílu, že spolehlivě zasytí i po celodenní práci venku.

To, co vypadá jako slovní hračka, je ve skutečnosti ukázka, jak se jídlo propojuje s národní identitou. Když Slovák řekne „kapustnica“, myslí nejen na chuť, ale i na vánoční večer, kdy rodina sedí kolem stolu. Pro Čecha je „zelňačka“ spíš víkendovou klasikou. Oba v tom mají kousek domova, a možná právě proto si na něm tak zakládají.

V posledních letech navíc tradice obou polévek ožívá i online, recepty se sdílejí v rodinných skupinách, na food blozích a v kuchařských pořadech, kde se Češi a Slováci občas popíchnou, ale nakonec se stejně shodnou, že nejdůležitější je, aby polévka chutnala.

Slovní války

Není to přitom jediný příklad jazykového šimrání chuťových pohárků. Stejně snadno se dokážeme zarazit i nad tím, když Slovák řekne „šalát“ a myslí bramborový, nebo „kyslá kapusta“ a Čech si vybaví kysané zelí. A podobně se pousmějeme, když slyšíme „paradajky“ místo rajčat. Tyhle drobnosti jsou důkazem, že jídlo je pro nás víc než jen potrava, je to součást jazyka i identity.

Kdo má pravdu?

Odpověď je jednoduchá, nikdo a každý zároveň. Kapustnica okouzlí pestrostí variant a kombinací chutí, zelňačka zase svojí poctivou vydatností. A tak místo hádek, jestli se říká „zelí“, nebo „kapusta“, stojí za to ochutnat obojí. Protože jakmile se do polévky pustíte, název přestává být důležitý a zůstane jen to hlavní, dobré jídlo, které spojuje.

Ať už se pustíte do slovenské kapustnice, nebo české zelňačky, nešetřete na kysaném zelí. Správná chuť dokáže udělat z obyčejného oběda malý svátek a z návštěvy, která přišla jen na kus řeči, hosta, který zůstane až do večeře.