Češi tahají z lesa houby, po kterých se obrací žaludek. Jsou to dvojníci těchto hřibů a rostou doslova všude

Houbová sezóna je za rohem, nedočkaví milovníci hub se ale již nyní vydávají do lesa. Často se však dopouští chyby, která jim může způsobit nejen mírné podráždění žaludku, ale i velké zdravotní problémy. Jak jste na tom vy, jste si v lese stoprocentně jisti?

Na první pohled vypadají stejně, existují ale malé a drobné rozdíly, které je odlišují od hub jedlých. Houby nejedlé. Takové, které na náš talíř rozhodně nepatří. A už vůbec ne do našeho žaludku. Mohou nám totiž zajistit nejen jeden večer strávený na toaletě, ale i velmi urgentní návštěvu lékařské pohotovosti. A rozdíl často tkví v nepatrný detailech. Barvě pórů, dužiny nebo reakci houby na to, že ji rozřízneme. Které houby se velmi často při návštěvě lesa zamění?

Oblíbený hřib má několik nenápadných dvojníků

Na první pohled vypadají stejně a mnohdy vás dokonce jejich objevení v lese zahřeje u srdce. Radost, že jste narazili na hřib pravák, ale může hodně rychle přejít v rozhořčení. A to doslova. Zaměnit hřib pravý s hořčákem je totiž mnohem snazší, než se zdá. Mohutná noha, výrazný hnědý klobouk. Dva rysy, které ale obě houby mají společný. Rozdíl tkví v detailech. Podstatným místem, na který bychom měli zaměřit naši pozornost, jsou póry samotné houby. Právě jejich barva nám napoví, jestli máme v ruce poklad, nebo plevel lesa.

Výrazným ukazatelem je ale také reakce dužiny na tlak, který na ni vyvineme. Právě hořčák je totiž typický tím, že na tlak reaguje zmodráním. Ke stejné reakci dojde ve chvíli, kdy hřib rozkrojíme. O něco záludnější je hřib žlučník, ten totiž svoji barvu nezmění. To, že jsme se v lese nechali napálit, poznáme většinou až na talíři. Jeho hořká chuť totiž zákonitě zničí celý pokrm. A pokud bychom byli opravdu neopatrní a donesli si domů hřib satan, překvapení by bylo opravdu velké, ale nemilé.

Nejen žaludeční potíže, vybrané houby nás mohou dostat do nemocnice

Na první pohled se jeví zcela nenápadně. Jeho klobouk je našedlý, jeho noha pevná. Vypadá stejně jako hřib kovář. Oproti němu je ale velmi zřídka napaden slimáky. I oni totiž moc dobře vědí, proč se satanu vyhnout. Jeho dužina po rozkrojení velmi rychle zmodrá, dokonce tento proces provází i velmi nepříjemný zápach. Pokud by nás ale ani to neodradilo, pokrm z tohoto jedince by nás rozhodně nepříjemně překvapil. Po pozření byť jen malého množství hřibu přijdou nepříjemné křeče a pokud bychom se jich chtěli zbavit pozřením alkoholu, hospitalizaci se nevyhneme.

Podobnost těchto hřibů potvrzují i lidé v diskuzích:

„Tak s pravým hřibem se dá zaměnit jen hořčák… Ten jedovatý přímo není, ale nedá se jíst. Pak hřib satan, ten je ale podobný vzhledem spíš kováři, a je poměrně vzácný.“

A o tom, jak zrádná taková záměna může být, se v diskuzi svěřila také uživatelka Gladys. Její zkušenost s hřibem satanem je následující:

„Když mi bylo šest, byli jsme s tátou na houbách. Našli jsme hřiby, táta houbař je zespoda zmáčknul, zmodralo to, vida, hřib modrák. No otrávili jsme se dohromady tři rodiny, podle knížky to měl být asi satan, všichni jsme zvraceli, skončili v nemocnici. A mimochodem, ten satánek chutnal skvěle.“ 

Problémem ale nejsou jen samotné hřiby, i další houby mohou být záludné

Omylu se ale čeští houbaři dopouštějí nejen při sběru hřibů, ale například i muchomůrek. Oblíbeným druhem, který se často objevuje na talíři v české kuchyni, je muchomůrka růžovka. Takzvaný masák v minulosti dokonce nahrazoval maso, je totiž sytý a chutný. Od jedovaté muchomůrky tygrované jej ale odlišují jen drobné detaily. Tím nejvýznamnějším je prstenec. Pokud na tuto houbu v lese narazíme a nejsme si jisti, na kterou z nich se díváme, nejjednodušším testem je mírně poškodit povrch kloboučku. V případě lahodného masáku se houba během chvilky zbarví dorůžova.

Obdobné chyby se můžeme dopustit také při sběru lišek. Ty jsou zaměnitelné s jedovatou, ale vizuálně velmi podobnou hlívou olivovou. V toto případě je zapotřebí soustředit se na místo, kde houbu nalezneme. Liška roste v jehličnatých lesech, na zemi. Oproti tomu hlívu najdeme zakořeněnou ve dřevě. Pokud tedy máme nutkání takovou houbu sebrat, rozhodně bychom to dělat neměli. Může nám přivodit nemalé žaludeční problémy. Právě lokalita může být rozhodující i při sběru hříbků. Zkušený houbař ví, jaký druh prostředí si která houba vybírá, a proto se při sběru nesplete. Hřib smrkový najdeme v lese jehličnatém, hřib dubový v tom listnatém. Pokud na podobně vypadající houbu narazíme na okraji lesní cesty, pravděpodobně máme tu čest s hřibem žlučníkem. Ten si jako svůj domov také často vybírá pařezy nebo svahy.

Jak zaručeně poznáme, že došlo k omylu

Pozření jedovaté houby ale nemusí znamenat jen nepříjemný večer s kýblem v ruce, může mít mnohem horší následky. Záludný je už samotný nástup otravy, může totiž přijít ihned po pozření houby, ale klidně i po 12 hodinách, kdy už pomalu zapomeneme na to, že jsme houby jedli. Příznaky mohou být různé, může se jednat o nevolnost, průjem, bolesti břicha, závratě, zrychlení srdečního tepu, ale i halucinace a poruchy vidění. Toxiny v houbách napadají naše játra a ledviny. Pokud nám není poskytnuta lékařská pomoc, následky mohou být fatální.

Pokud tedy máme podezření na pozření jedovaté houby, lékaři radí jediné: nečekat. Otravy houbami přitom nejsou nic ojedinělého. V roce 2024 bylo s tímto problémem hospitalizováno neuvěřitelných 184 lidí. Často se jedná o otravy hromadné, kdy rodinné jídlo pozře více členů rodiny, a to včetně malých dětí. Pokud máte podezření, že u vás mohlo k otravě dojít, odborníci radí jako první volat na Toxikologické informační středisko (224 919 293). Jeho číslo byste ostatně měli mít pro všechny případy v telefonu uloženo.

Je dobré ihned vyhledat lékařskou pomoc a na vyšetření si s sebou vzít zbytky hub. Vyhnout bychom se měli konzumaci alkoholu (často první volba na „vyčištění žaludku“). Ten totiž v tomto případě může mnohem více uškodit, než nám ulevit. Ani vyvolání zvracení není dobrá volba. V případě otravy nám pomůže jen lékař.