Vychovatelka mi řekla děsivou pravdu o mém dítěti. Svět se mi zhroutil a srdce mám na tisíc kousků

Každý rodič si přeje pro své dítě jen to nejlepší. Chceme, aby bylo šťastné, úspěšné a oblíbené. Sledujeme jeho první krůčky, první slova a s hrdostí posloucháme vyprávění o zážitcích ze školky nebo školy. Snažíme se v nich pěstovat sebedůvěru a víru ve vlastní schopnosti. Jenže někdy se stane, že realita je jiná, než si myslíme. Jediná věta pronesená s laskavostí ale plná tíhy dokáže zbořit celý svět.

Přesně takhle začíná vyprávění mladé maminky Diany z Prahy. Její příběh pokračuje:

„Pamatuji si ten den naprosto přesně. Běžná schůzka s vychovatelkou. Úsměvy, vlídná slova. Pak ale přišla ta chvíle, kdy se její tvář změnila. Začala mluvit o něčem, co jsem si nedokázala připustit. Zmínila nenápadné signály, které jsem doma přehlížela, nebo je připisovala plachosti.

Popisovala situace, které mi rvaly srdce. Došlo mi, že to, co jsem považovala za dětskou fantazii a veselé vyprávění o kamarádech, byla jen snaha mě potěšit. Skutečnost, kterou mi odhalila, byla děsivá. Můj svět se zhroutil na tisíc kousků a já věděla, že musím jednat.“

Co dělat, když má dítě viditelné problémy s interakcí

Tento příběh není ojedinělý. Spousta dětí se potýká s obtížemi v sociálních interakcích, i když doma o tom nemluví nebo své pocity skrývají. Často se stává, že rodiče si nevšimnou varovných signálů. Dítě může být doma veselé a komunikativní, ale ve školním prostředí se uzavírá. Mezi známky, že má dítě potíže s nalezením přátel a vyhýbá se interakcím s ostatními dětmi, patří například časté pozorování ostatních dětí z dálky, neschopnost se zapojit do her nebo absence pozvání na dětské oslavy.

Takové chování může pramenit z nízkého sebevědomí, kdy se dítě obává odmítnutí nebo selhání v sociální situaci. I když doma mluví o kamarádech, ve skutečnosti se může jednat o idealizované představy nebo snahu uklidnit rodiče.

Jak se projevuje sociální úzkost

Děti trpící sociální úzkostí mají tendenci se vyhýbat interakcím s ostatními, protože se bojí hodnocení, kritiky nebo trapných situací. Jejich úzkost se může projevovat fyzickými příznaky, jako je bolest břicha, hlavy, nebo nevolnost, když se blíží situace vyžadující sociální kontakt. Někdy mohou dokonce simulovat nemoc, jen aby se vyhnuly školce nebo škole.

Tato úzkost může vést k izolaci, která má dlouhodobé dopady na psychický vývoj dítěte. Dítě se tak dostává do začarovaného kruhu. Čím více se vyhýbá interakcím, tím více posiluje svou úzkost a tím hůře se mu v budoucnu navazují vztahy. Je důležité včas rozpoznat tyto projevy a vyhledat odbornou pomoc, která dítěti umožní překonat své obavy a rozvinout zdravé sociální dovednosti.

Dětí se sociální poruchou přibývá, tvrdí psycholožka

Pokud se situace nezlepšuje, nebo se dokonce zhoršuje, je opravdu až nezbytné vyhledat odbornou pomoc. Dětský psycholog nebo terapeut může diagnostikovat sociální úzkost a navrhnout vhodnou terapii. Často se využívá kognitivně behaviorální terapie, která pomáhá dítěti identifikovat a měnit negativní myšlenkové vzorce spojené se sociálními situacemi.

Postupně se dítě vystavuje obávaným situacím v kontrolovaném prostředí, což mu pomáhá překonat strach. Důležitá je také spolupráce s učiteli a vychovateli, aby se zajistil jednotný přístup a podpora ve školním prostředí. Pamatujte, včasná intervence může mít zásadní vliv na budoucí sociální a emoční vývoj dítěte.

„Pokud se tyto problémy neřeší, mohou přetrvávat do dospělosti. Z praxe vnímám, že u dětí se potíže prohloubily zejména během pandemie COVID-19. Samozřejmě, že existovaly již před pandemií, ale osobně vnímám, že uzavření škol a omezení sociálních interakcí vytvořily pro tyto poruchy živnou půdu. Děti se často skrývaly za obrazovkami počítačů, často s vypnutými webkamerami,“ říká k situaci psycholožka Lucie Svobodová.