Tohle je facka celému národu: Česko se ocitlo mezi nejhoršími v Evropě. O tomhle se bojí mluvit i politici

Krásná historická centra měst, opravená nádraží a revitalizované veřejné parky. Všechny tyto oblíbené a vyhledávané české lokality ohrožuje raketově rostoucí problém, s nímž si nikdo neví rady. O tomhle se bojí mluvit i politici – o atraktivitě tématu totiž nemůže být řeč.

Před lety jste si jich ani nevšimli, dnes jsou všude. Mezi nejvíce postižené oblasti tradičně patří velká města a oblasti s vysokou mírou nezaměstnanosti. Dokáže naše politická moc problém vyřešit, nebo nenajde cestu, která by statistiku posunula příznivějším směrem?

V tomto ohledu nemáme být na co pyšní

Zatímco v oblastech, jakými jsou dostupnost zdravotní péče, množství kulturních památek nebo kvalita turistických stezek napříč republikou, se řadíme k vysoce hodnoceným evropským zemím, existuje problém, který se nám naopak nedaří zvládat vůbec. Stává se tak čím dál větší hrozbou. Kvůli němu se Česko ocitlo mezi nejhoršími státy v Evropě. Tato hrozba přidělává rok od roku více vrásek politikům a dalším odborníkům věnujícím se záležitosti, s níž se v menší či větší míře potýká celý svět.

Závažný sociální problém ohrožuje Česko

Před několika lety jste mohli potkat bezdomovce hlavně ve vyloučených lokalitách a převážně ve velkých městech, hlavně Praze nebo Brně. Situace s počtem bezdomovců však vygradovala. Dnes bohužel kvůli počtu lidí přežívajících díky noclehárnám a azylovým domům obsazujeme třetí nejhorší místo v Evropě. Nejhůře ze všech zemí sdružujících se v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj jsme dopadli v počtu bezdomovců, kteří žijí přímo na ulici, na počet obyvatel. To rozhodně není dobrá vizitka, a i když se o tom bojí mluvit i politici, překročili jsme hranici, ze které možná není návratu.

Bytová krize vyhnala lidi na ulici

Odborníci na problematiku osob bez domova se většinou shodují na tom, že za enormním zvýšením počtu lidí, kteří žijí na ulici a kterých je téměř 10 tisíc, stojí hlavně prohlubující se bytová krize. Malá nabídka nájemních bytů společně s vysokými náklady za energie a nájemné udělala pro mnoho lidí ze střechy nad hlavou luxus, který si zkrátka nemohou dovolit. Osoby, které doposud žily na hraně a s příjmem sotva vyšly, už jsou v minusu. Neobvyklé nejsou případy mladých, nebo naopak starých lidí, kteří si kvůli nízké výplatě a penzi musí zvolit cestu nocleháren a azylových domů. Někdo se ze svých problémů snaží dostat, zatímco jiní už to vzdali a stále hlouběji se propadají do kolotoče, z něhož se těžko vystupuje. Lidé žijící na ulici jsou do jisté míry odkladači problémů, které se jim v životě nakupily, aniž by je uměli řešit. Sítem tak propadly osoby, které si nezažádaly o příspěvky na bydlení a další finanční výpomoc v tíživé situaci.

Některá města proti bezdomovcům tvrdě zakročila

Na jaře letošního roku se k vybraným městům, která zakazují přespávání a žebrání přímo na ulicích, připojil Bohumín. Ve dvacetitisícovém městě evidují několik desítek lidí bez domova. Vyhláškou reaguje vedení města na rozhořčené výtky místních obyvatel, kteří se ve městě necítí bezpečně. Právní krok má však i své odpůrce, k čemuž se vyjádřila Klára Šimáčková Laurenčíková, zmocněnkyně pro lidská práva.

„Vyhláška tohoto typu by měla platit pouze pro problematické lokality, ale ne plošně na území celého města. Chápu, že mají obce a města potřebu omezit nevhodné chování ohrožující bezpečnost, ovšem je třeba vzít v úvahu i lidskoprávní aspekt.“

Bezdomovectví bylo palčivým tématem už za první republiky

Velká hospodářská krize, kterou v roce 1929 odstartoval krach na newyorské burze, citelně zasáhla i tehdejší Československo. Řada lidí se tak prakticky přes noc ocitla na ulici. V Praze narůstal počet chudobinců a nocleháren, v nichž během jednoho roku našlo provizorní zázemí až 160 tisíc osob. Přímo na ulici pobývalo dle odhadů zhruba 800 lidí. Nejvíce bezdomovců neevidovala Praha, ale Bratislava a také severočeské obce, kde byla situace nejhorší.

Bezdomovectví není jen sociálním problémem. Ve velké míře ohrožuje a zatěžuje i české zdravotnictví. Lidé bez střechy nad hlavou jsou častými pacienty státních zdravotnických zařízení a náklady na jejich léčbu dosahují závratných částek. Cestu jak z této krize ven musí společně hledat politici a odborníci na sociální tematiku. Nadneseně řečeno je to totiž facka celému národu a rozhodně špatná vizitka celé naší země.