Zkusila jsem si práci ve školní jídelně. Výdělek byl k pláči, ale tohle mě na tom všem překvapilo nejvíc

Byla to spíš jen taková zvědavost. Vlasta si totiž už jako malá často představovala, jaké by to bylo vařit pro tolik dětí a stát za školním výdejním pultem. A když nečekaně přišla o práci a na školní nástěnce na ni vyskočil inzerát, že do jídelny přijmou kuchařku, řekla si, proč to nezkusit. Vaří přece ráda, zkušenosti má a alespoň bude moct trochu ovlivnit, co její děti ve škole jedí. Na inzerát tedy odpověděla, a protože ji ihned přijali, měla čest poznat, jaké to opravdu je.

Ráno začíná brzy. Moc brzy. V šest už Vlasta stála v kuchyni a čekala na instrukce. První úkol? Brambory. Říkala si, že očistit pár brambor přece není nic hrozného. Ale když je těch brambor přes 800 kilo měsíčně, pochopíte, že slovo „pár“ tady neexistuje. A to je jen začátek. Zelenina, maso a další suroviny, všechno musí projít rukama, protože technika tady všechno nezvládne. Vlastu opravdu zaskočilo, kolik věcí se dělá manuálně. Žádné stroje, které by oloupaly brambory nebo nastrouhaly tunu mrkve. Jen ruce, nůž a další nástroje. A když se podívala na hodinky, zjistila, že tohle bylo jen zahřívací kolo. „Potraviny musíte roztřídit. Zelenina se musí umýt a očistit. Pak zpracováváte maso. To se nezastavíte. Pak tady jsou diety, musíte je zpracovávat. Je to spousta práce, nehledě na to, že to je spousta nádobí,” popisuje podobné zkušenosti Iveta Čápová.

Nejen vaření, ale taky tělocvik

Fyzická náročnost téhle práce je něco, co Vlasta absolutně podcenila. Když máte celý den tahat těžké nádoby, zvedat desítky kil surovin a pak ještě neustále stát na nohou, cítíte každý sval v těle. Jeden kolega se smál, že by se měli přihlásit na kulturistickou soutěž. „Tady zvedneš za den víc než kdejaký chlap v posilovně,“ řekl. A měl pravdu. A pak přišel výdej obědů. Takový frmol snad mladá maminka nikdy nezažila. Za tři hodiny musíte vydat stovky jídel, a to s úsměvem, i když vás už bolí každá část těla. Když děti chodily se svými tácy, většina ani nepoděkovala. Některé se na ni dokonce ani nepodívaly. A tak tam stojíte, unavení, zpocení, a říkáte si, proč to vlastně děláte.

Výplata, která rozesměje i rozpláče

Na konci směny Vlasta pochopila, proč na tuhle práci nikdo nestojí frontu. Výdělek je, diplomaticky řečeno, skromný. Po tom, co už viděla a zažila, jí to přišlo skoro až nespravedlivé. Ti lidé, kteří se denně starají o to, aby děti měly teplé jídlo na stole, si zaslouží mnohem víc než pár tisícovek. Vedoucí jídelny Vlastě s povzdechem vysvětlila, že platy jsou podle tabulek a není prostor pro bonusy. „Kuchařka ve školní jídelně pobírala v loňském roce měsíční základní odměnu podle tabulkového platu 17 880. V letošním roce to bude 19 280 Kč, což představuje nárůst o necelých osm procent,” uvedl předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula. Přitom bez těchto lidí by se školní jídelny doslova zhroutily. „Nové lidi hledáme neustále, ale nikdo to nechce dělat. Za ty peníze to prostě nestojí,“ přiznala.

A přesto to dává smysl

Přes všechno to náročné, co tahle práce obnáší, si Vlasta všimla jedné věci, která ji překvapila. V kuchyni panuje zvláštní atmosféra, taková tichá soudržnost. Lidé tam spolupracují jako dobře sehraný tým. Navzájem si pomáhají a podporují se, i když to mají těžké. A víte, co ji opravdu dostalo? Když cestou z práce potkala pár dětí, které ji řekly „dneska bylo jídlo moc dobré“. Bylo jich málo, ale stačilo to na to, abych pochopila, že tahle práce má smysl.

Co si z toho odnést

Práce ve školní jídelně není pro slabé povahy. Je to dřina, která není dostatečně oceněná, a přesto má obrovský význam. Tihle lidé si zaslouží náš respekt. Takže zkuste svým dětem říct, kolik práce a úsilí za tím jídlem stojí, až zase příště budou stát ve frontě na oběd nebo budou nad talířem brblat. Možná by i stačilo jen říct jedno prosté děkuju. Pro kuchařky to znamená víc, než si možná někdo myslí.