Iveta (20): Jsem šťastná, jen když nejsem hubená. Štíhlost pro mě byla peklo

Na první pohled by se zdálo, že štěstí se rovná štíhlé postavě. Jenže realita může být jiná. Někdy se totiž člověk cítí nejvíc svobodně právě ve chvíli, kdy přestane hlídat centimetry a dovolí si být sám sebou.

Dvacetiletá studentka si prošla obdobím diet i přísného hlídání každého sousta. Přiznává ale, že právě tehdy se cítila nejhůř.

„Byla jsem jako herečka v roli, pořád jsem musela něco předstírat,“ popisuje.

Teprve když přibrala, našla k sobě cestu. A pochopila, že skutečná pohoda se neměří číslem na váze.

Skryté rány za milými slovy

Možná to zní jako kompliment: „Máš krásnou tvář.“ Jenže lidé s nadváhou slyší mezi řádky něco jiného, že zbytek těla je k odsouzení. Podobných poznámek je celá řada: „Dám si dort, ale pak půjdu běhat.“ Nebo: „Zkus tuhle dietu.“ Všechno to nese společné poselství, že jídlo by mělo být doprovázeno výčitkou a že tělo je nutné neustále kontrolovat.

Iveta se tomu naučila čelit.

„Někdy si dám dort prostě proto, že mám chuť. Nemusím nikomu vysvětlovat, jestli si to odcvičím, nebo ne.“

Společenský tlak je všude

Na sociálních sítích, v reklamách i v běžných rozhovorech se štíhlost často spojuje s úspěchem. Větší velikosti v obchodech bývají schované ve vzdálených koutech a přátelé dokážou bezděčně zranit dobře míněnou radou. Podle odborníků právě tahle „upřímnost“ nepomáhá, naopak může způsobit, že lidé se stáhnou, vyhnou se sportu i společnosti a jejich vztah k tělu se ještě zhorší.

V Česku se s tím setkáváme i doma. Rodiče nebo prarodiče často komentují vzhled dětí a mladých lidí s větou „dej si méně“ nebo „už bys měl zhubnout“. Přitom jde o výroky, které si člověk zapamatuje na celý život a mohou později ovlivnit sebevědomí i vztahy. Není náhoda, že generace vyrůstající na reklamách s dokonalými postavami má dnes potíže přijmout vlastní tělo takové, jaké je.

Jedna výjimka přece jen existuje

Iveta má ale jasno, nelpí na štíhlosti, přesto chápe, že pokud je hubnutí výsledkem zdravých a příjemných návyků, které člověka baví, může být přínosem. „Nikdy to ale nesmí být trest,“ říká. Rozdíl je mezi přirozeným pohybem, který tělo posílí, a posedlostí, která člověka svazuje.

Slova, která bolí. A ta, která léčí

Co nikdy neříkat? „Máš krásnou tvář, ale…“, „Už jsi zkusila dietu?“ nebo „Měla bys víc hlídat, co jíš.“ Takové věty neotvírají cestu k lepšímu zdraví, ale k pocitu méněcennosti. Naopak větou „Líbíš se mi taková, jaká jsi“ nebo prostým „Chceš o tom mluvit?“ se dá dát druhému prostor bez nátlaku.

Pohled na vlastní postavu se dnes mění. Přibývá lidí, kteří hledají cestu k neutralitě, tělo není nepřítel, ani modla. Iveta věří, že právě to jí přineslo klid. Ne proto, že by vzdala péči o sebe, ale protože přestala bojovat o přijetí.

Její příběh ukazuje, že spokojenost nevychází z čísla na váze, ale z pocitu, že jsme v pohodě sami se sebou. Ať už se společenská měřítka mění jakkoli, největší svoboda začíná ve chvíli, kdy přestaneme tělo vnímat jako projekt, a začneme ho brát jako součást života, který chceme žít naplno.

A možná právě v tom je inspirace pro každého, nehledat dokonalost, ale rovnováhu. Protože tělo není vizitkou pro okolí, ale prostředkem, díky němuž si můžeme užívat všechno, co nám život nabízí. Od běžného oběda s přáteli až po chvíle, kdy se sami na sebe podíváme do zrcadla a dokážeme se usmát.

zdroje: yourtango.com, stobklub.cz, florence.cz, plzensky.denik.cz