Už to prasklo: Češi doplácejí na největší past posledních let. Ve zbytku Evropy se nestačí divit

Zatímco jinde v Evropě už našli způsoby, jak čelit narůstajícím životním nákladům, u nás se problémy spíš přehlížejí. Týkají se každého, kdo chce plánovat budoucnost, založit rodinu nebo se postavit na vlastní nohy. A týkají se čím dál víc lidí.

Nejde o nic výjimečného. Spíš o pocit, který se pomalu vplížil do každodenního života. Zatímco navenek se může zdát, že se nic neděje, města jsou rušná, víkendy zaplněné, terasy obsazené, pod povrchem se děje něco, co dlouho čekalo na to, až si toho všimneme. A zatímco jinde se podobné problémy řeší systematicky, u nás jsme se s nimi zatím hlavně učili žít.

Náklady, které zanechávají stopy

Během 15 let se byty v Česku zdražily o tolik, že dnes běžná domácnost v Praze vydá skoro polovinu příjmů jen na bydlení. To je hranice, která už začíná být nejenom nepříjemná, ale neudržitelná. Jenže situace se dnes už netýká jen hlavního města. Kdo se chtěl vyhnout hypotéce, často volil nájem, ale ten mezitím zdražil taky.

Průměrný nájem za novostavbu v Praze je přes 16 eur za metr čtvereční (412 Kč), více než v Lisabonu, Bruselu nebo dokonce v Berlíně. V Česku je už několik let jedno z nejdražších bydlení z celé Evropské unie. Za průměrný byt o velikosti 70 metrů čtverečních tu dáváme 13 ročních platů, třeba v Dánsku je to jen pět.

Tlak na psychiku i společnost

Dopady drahého bydlení nejsou jen o penězích. Mnoho lidí dnes kvůli tomu musí měnit své životní plány. Mladé páry například odkládají rodinu, protože nemají kam přivést dítě. Jiní zůstávají radši u rodičů, i když by se rádi osamostatnili. Realita je ale bohužel jiná. Nárůst existenčního stresu je patrný, lidé se bojí hypoték, ale zároveň se obávají, že jim bydlení úplně uteče.

Postupně se tak mění i atmosféra ve městech. Čtvrtě, které dřív působily jako místo k životu, se změnily. Lidé se stěhují dál od centra, protože tam už si bydlení nemohou dovolit. A místo sousedů přicházejí na pár nocí turisté.

Z běžných domů se stávají investiční nemovitosti a z míst, kde se lidé znali a zdravili, se stávají čtvrti, kde si každý jde svou cestou.

Jak to dělají jinde

Za hranicemi to funguje trochu jinak. Najdeme řadu příkladů, které ukazují, že cesta ven existuje. Vídeň je klasickým vzorem, 60 % bytů je tam obecních nebo družstevních. Město samo reguluje ceny nájmů a aktivně staví nové byty, čímž drží trh stabilní.

V Německu existují silné nájemní svazy, které chrání nájemníky před svévolným zvyšováním nájmů. V Berlíně se vedly soudní spory o maximální nájemné, přesto jde o město, kde můžete dlouhodobě bydlet, aniž byste museli vlastnit byt.

Také Amsterdam dlouhodobě patří k nejdražším městům Evropy, a právě to přimělo Nizozemsko hledat systémová řešení, která by zastavila trend vylidňování center a nárůstu investičního bydlení. Podobnou cestu by mohlo hledat právě i Česko.

Nečekejme zázrak, chtějme řešení

Řešení nebude rychlé ani jednoduché a nezmění se přes noc. Potřebujeme plán, odvahu, politickou vůli a nastavit pravidla tak, aby dávala smysl. V zahraničí to funguje, u nás může také.

Čím dřív si to přiznáme, tím větší šanci máme něco změnit. Zatímco jiní se poučili z realitních krizí, my pořád doufáme, že nás „trh“ zachrání. Jenže trh nezná soucit. A bydlení není luxus, je to základní lidská potřeba.