Tuto českou polévku by cizinci nedali ani na špičku jazyka. Jsou zelení už při pohledu a obrací se jim žaludek

Některá jídla často osloví jen obyvatele zemí, ze kterých daný pokrm pochází. Turisté a cizinci jim nemohou přijít na chuť a někdy se dokonce dostanou na pomyslný žebříček nejhorších jídel na světě. A právě to se stalo i jednomu z českých receptů.

Talíř plný polévky, která na první pohled vypadá jako oblíbená gulášovka, může pro cizince skrývat nepříjemné překvapení. Po prvním soustu v ní objeví zvláštní žvýkavé proužky, které nechutnají jako klasické maso, ani nemají lákavou strukturu. Pro velké množství Čechů jde o klasiku, kterou si s chutí připraví nebo objednají k obědu. Pro cizince jde však často o kulturní šok a polévku po pár soustech odevzdávají obsluze v restauraci zpět.

Historie sahá až ke staročeským stolům

Dršťková polévka má v české kuchyni opravdu hluboké kořeny. Lidé ji v našich končinách vařili již před pár stovkami let. V tuto dobu nebylo zvykem (a ani možné) jídlem plýtvat. Z poražených hospodářských zvířat se tak spotřebovalo téměř vše. Vnitřnosti byly považovány za bohatý zdroj živin, a tak se staly nedílnou součástí mnoha receptů. Právě díky tomu se zrodila i tradice vaření polévky z hovězího žaludku.

Recepty na dršťkovou polévku se předávaly z generace na generaci a každá měla vlastní verzi. Společné však bylo jedno, a to zamaskovat nevábnou chuť i aroma kořením. Základem dršťkové polévky je tedy nejčastěji česnek, majoránka a paprika, která má dodat výslednému pokrmu lákavou barvu. A ačkoliv dnes už nemusíme jíst dršťky kvůli nedostatku, díky receptům, které se v průběhu let vypilovaly k dokonalosti, si mnoho Čechů polévku s chutí dá i v současnosti.

Kulturní střet u stolu

Zatímco u nás se na dršťkovou stojí fronty, zahraniční návštěvníci na ni často reagují s hrůzou. Často ani nejde o vzhled, chuť nebo vůni, mnohem silnější je psychologická bariéra. V některých západních zemích jsou vnitřnosti považovány za odpad, krmivo pro psy nebo „nečisté” části zvířete nevhodné ke konzumaci.

Reakce cizinců na oblíbený český recept tak bývají rozporuplné. Zatímco například Asiaté, zvyklí jíst všechny druhy vnitřností, si ji s chutí dají, Američané nikoliv. V pořadu „Jak nás vidí svět“ na Stream.cz například zaznělo: „Když jsem zjistil, z čeho je ta polévka připravená, trochu mě to zarazilo, ale chuťově mě příjemně překvapila.“ Jiní však vyjadřovali opatrnost: „Nevím, jestli bych si ji dal znovu, ta představa je pro mě trochu moc.“

Podobných reakcí je celá řada. Na turistických fórech se o dršťkové často mluví jako o takzvaném „challenging food“. Jde o jídla, která jsou pro cestovatele výzvou, a málokdo si je dá znovu. Dršťkovka je tak na stejném pomyslném seznamu, jako třeba smažení škorpioni nebo extrémně zapáchající kyselí sledi Surströmming.

Česká klasika byla dokonce podle webu Taste Atlas zařazena mezi nejhorší jídla světa. Jeden z recenzentů například uvedl, že chutná jako mokrý ručník. Podobné reakce zaznamenal i Michael Storek ve svém fejetonu pro Neviditelného psa, kde popisuje zkušenost z bostonského supermarketu. Při nákupu drštěk si prodavačka nasadila rukavice a se znechuceným výrazem se zeptala, na co je to vlastně dobré.

Češi a láska k vnitřnostem

Navzdory nechápavým pohledům cizinců se Češi vnitřností nebojí. Právě naopak. Játra, ledvinky, srdíčka, žaludky či dokonce jazyk jsou pro mnohé delikatesou. Existuje celá řada klasických receptů, jak vnitřnosti připravit. A například na játrech si pochutnají i lidé, kteří ostatní vnitřnosti moc nemusejí. Stačí je zamaskovat do knedlíčků do polévky, nebo třeba rozmixovat do játrové omáčky s rýží.

V posledních letech se vnitřnosti dokonce vracejí do jídelních lístků restaurací a vznikají i různá „retro bistra” zaměřená na tento typ pokrmů. Vztah Čechů k vnitřnostem však není jen o chuti, ale také o tradici a hospodárnosti. Dodnes se totiž dle zvyklostí pořádají na vesnicích zabijačky, při kterých se z prasete zužitkuje téměř vše.

Zdroje: Tasteatlas.cz, Stream.cz, Neviditelnypes.lidovky.cz, Techsvet.cz