Neměla jsem ani korunu na účtu, dnes mám vlastní byt v Praze. Pomohla mi jednoduchá změna myšlení

Tereza už ve 25 letech přesně věděla, co od života chce a čeho chce dosáhnout. Mít naspořeno a mít svůj vlastní byt v některé klidné pražské čtvrti. Jenže při nákladech na pořízení bydlení v Česku a průměrné mzdě se to ukázalo jako neřešitelný problém. A tak se rozhodla pro radikální krok.

Vystoupit ze své komfortní zóny někdy nemusí být vůbec na škodu. Obzvláště pokud máte v hlavě sen, který není jednoduché uskutečnit. Třeba kvůli nedostatku peněz. Třicetiletá Tereza o tom ví své. V době, kdy si její kolegové z práce užívali na bujarých večírcích a řešili spíše povrchní problémy, ona už měla svůj život „nalajnovaný“ a přesně věděla, co od něj chce. Rozhodla se pro radikální řez, kterým posunula svůj život o několik levelů výše. Protože by totiž na několikamilionovou hypotéku na menší dvoupokojový byt s platem 30 tisíc hrubého vůbec nedosáhla, a protože viděla, jak mladé rodiny v jejím okolí živoří s třicetitisícovou hypotékou měsíčně uzavřenou na 30 let, sedla za stůl a sepsala si všechna svá pro a proti. A protože se mezi jejími dovednostmi na přední místo dostaly jazykové schopnosti, komunikativnost, organizační dovednosti a pracovitost, rozhodla se vybojovat si své místo v cizině. Sbalila kufry a odletěla vydělat peníze na bydlení snů do Londýna.

Prázdný účet, ale v hlavě plno snů

V té době bydlela ještě v domě u rodičů, a ze svého platu 24 tisíc korun čistého, které si vydělala jako recepční menšího hotelu, přispívala na bydlení a provoz domácnosti 6 tisíci korunami měsíčně. Něco spolkla cesta do práce, něco paráda, koníčky a sem tam nějaké povyražení s přáteli. Na účtu měla naspořeno pár korun, ušetřit by dokázala maximálně něco kolem desíti tisíc měsíčně. A tak si snadno spočítala, že při roční úspoře 120 tisíc korun si na tehdy třímilionový byteček, když další statisíce spolkne ještě vybavení, zkrátka a dobře nevydělá v Česku ani do důchodu. Na vlastní byznys si ani přes své organizační schopnosti a zodpovědnost netroufla. Strach z neznáma tak jednoznačně přebily ambice dosáhnout díky tomuto razantnímu kroku samostatnosti a především na své vlastní bydlení.

Nejdůležitější je první dojem

„Nejhorší je udělat první krok a nejdůležitější udělat dobrý první dojem,“ radil Tereze zkušeně její nejlepší kamarád. I on se rozhodl vystoupit před časem z komfortní zóny a odletěl na čas pracovat do Anglie. A tak se v pětadvaceti hecla a za pár týdnů už přistávala s kufry na londýnském letišti Heathrow. Bydlení na prvních pár týdnů si zajistila u kamarádky své matky, která žila léta v Manchesteru. Měla štěstí. Díky svému charismatu, dobré vyřídilce, příjemnému vystupování a jasné životní vizi si už za pár týdnů přepočítávala svou první anglickou výplatu, kterou si vydělala prací servírky v jedné z luxusnějších londýnských hotelových restaurací. A protože se v Londýně slušně uchytila, za pár měsíců se její provozní pozice změnila díky její cílevědomosti, zodpovědnosti, flexibilitě a pracovitosti na manažerskou. Vydělávala průměrně 100 tisíc korun měsíčně. O ubytování a stravu měla postaráno, a tak s minimálními náklady na život i při násobně vyšších londýnských cenách zvládla přeskočit své vrstevníky a pořídit si po návratu domů po pěti letech vlastní byt v Praze.

Nebát se a vykročit…

Tereza svého rozhodnutí vydat se do neznáma nelitovala. Nejenže si rozšířila obzory a naučila se perfektně angličtinu. V Londýně si totiž vydělala a ušetřila až třikrát tolik, než by byla schopná v Česku. Poznala ovšem sama na sobě, že srovnávat výši mezd v jednotlivých státech je jedna věc, a reálné náklady na život věc druhá. Londýn je totiž jedna z nejdražších světových metropolí, a tamní ceny tak zvládla jedině díky tomu, že mohla bydlet a stravovat se přímo v hotelu, pro který pracovala.

Mzdy jsou jedna věc, náklady na život druhá

Vždyť jen jednopokojový byt mimo centrum města přijde na 40 tisíc měsíčně, náklady na bydlení jsou tady dva až čtyřikrát vyšší. Nejhůře placenou profesí ve Velké Británii je uklízečka, hranici 40 tisíc korun za měsíc hravě překračují třeba skladníci a pokladní. Ty na výplatní pásce najdou každý měsíc něco přes 45 tisíc korun, skladník pak průměrně necelých 43 tisíc korun.