Přijela ke mně kamarádka z Dánska. Stačila tato jedna věta a já se cítila jako nejhorší matka na světě

Seděly jsme spolu na lavičce. Děti pobíhaly kolem, hrály si na zemi nedaleko nás, na blízkém hřišti. Najednou se u nás objevila moje dcera a vylezla na zábradlí, za kterým tekl potok. „Maruško, ihned slez dolů,“ zvýšila jsem na ni hlas. Periferně jsem viděla, že kamarádka ztuhla.

Scéna jako vystřižená z nějakého filmu. Vypadalo to jako poklidné odpoledne, s kamarádkou jsme se dlouho neviděly, a tak jsem se těšila, jak si popovídáme. Místo toho přišel okamžik, který vypadal, že naše dlouholeté přátelství nadobro ukončí. Vzaly jsme děti ven, na nedaleké hřiště, u kterého je i lavička a blízký potok. Oba její synové byli z hřiště nadšení, moje dcera již tolik ne. Přece jen to pro ni nebyla žádná novinka, chodíme sem téměř denně. A tak po chvíli začala vymýšlet nesmysly.

U nás je to stále samozřejmostí, v jiných zemích nikoliv

Místo toho, aby s kluky trávila čas na prolézačkách, začala se motat kolem naší lavičky. Nemohla jsem se najednou soustředit na to, co mi vypráví kamarádka a na to, co moje dcerka tropí. A tak jsem si až pozdě všimla, že vylezla na zábradlí, ze kterého mohla přepadnout do potoka. Zařvala jsem na ni, aby slezla dolů. To ovšem neposlechla, a tak jsem musela zakročit. Rychle jsem se z lavičky zvedla, dcerku chytla, sundala ze zábradlí dolů a plácla ji přes zadek. „Přece víš, že tohle se nedělá,“ napomenula jsem ji. Podívala jsem se zpět k lavičce a nemohl mi ujít zaražený pohled mojí kamarádky.

Dcerka si odběhla hrát na hřiště a já se posadila zpět ke kamarádce.

„Pokaždé jí opakuji, že na to zábradlí lézt nemá. Neposlouchá. Takhle si to konečně zapamatuje,“ konstatovala jsem s mírným úsměvem na rtech.

Ten mě ale rychle přešel, protože moje kamarádka se do mě hned pustila. A já si připadala jako nejhorší matka pod sluncem. To, co je u nás normální, je u nich desítky let zakázané. U nás se na plácnutí přes zadek stále často nahlíží jako na výchovnou metodu, v Dánsku se jedná o formu násilí, které není mezi lidmi tolerováno.

Klasická výchova je na ústupu, do popředí se dostává respekt, bezpečí a důstojnost

Z výzkumů vyplývá, že i na našem území jsou tělesné tresty jako výchovná metoda na ústupu. Na své děti fyzické tresty nepoužívá 41 % domácností. Stále je ale velká část populace, která přiznává, že po této metodě při výchově sáhnou. Ať už z důvodu naprosté bezradnosti, nebo proto, že se to tak přeci dělalo vždycky. O tom, že tato výchovná metoda je v české populaci zapsaná po generace, svědčí komentář paní Mariny V. z diskuzního fóra:

„Vykašlete se na procenta a řiďte se vlastním rozumem. Kdo z vás jako děcko nedostal občas na zadek? Většina ano. A máte z toho nějaké trauma? Nemáte. Tak co pořád řešit?“

Doba se ale začíná měnit. A s ní i přístup k této výchovné metodě. Někteří rodiče sice přiznají, že fyzický trest při výchově použili, ale že se toto jejich chování neobešlo bez pocitu provinění a vlastního selhání. A to je, oproti minulé generaci, která fyzické tresty mnohdy stále obhajuje, změna. Změna, která by mohla vést k lepším zítřkům. Takovým, kdy se i k dětem bude přistupovat jako k sobě rovným a bude se brát ohled na jejich důstojnost. Přece jen, když stojíme tváří tvář dospělému člověku, který se nechová podle našich představ, také mu nedáme na zadek. Výchovně, aby pochopil, že se to nedělá. Tak proč se tohoto chování neustále dopouštíme v souvislosti s vlastními dětmi?

Psychologové mají jasno: Nejde o přesvědčení, ale o zkrat

Vedoucí výzkumného týmu Martina Sebalo Vňuková uvedla:

„Odpovědi nám ukazují, že k trestání často nedochází z přesvědčení, ale kvůli bezradnosti.“

Rodiče se tedy neuchylují k fyzickým trestům primárně proto, že je berou jako výchovnou metodu, ale proto, že jsou zoufalí. Neví si v tu chvíli se svým vlastním potomkem rady, a tak sklouznou k jednání, které sami mají z dětství zafixované. K fyzickému trestu. Protože sami tak byli vychováváni. Mění se ale přesvědčení, které toto jednání provází. A to je ta hlavní změna, kterou dnešní generace rodičů prochází. Změna, která směřuje k lepším zítřkům.

Rodiče si již dnes jsou vědomi toho, že fyzické tresty nevychovávají. Naopak. Použití násilí v tomto křehkém vztahu narušuje důvěru, způsobuje trauma a buduje strach. A to je vztah, jaký se svým dítětem nikdo záměrně mít nechce. Pokud už k tomuto jednání dojde, mění se i reakce rodičů. Místo toho, aby své chování obhajovali, jako tomu bylo v minulosti zvykem (aby sis příště pamatoval, že to dělat nemáš), nyní se čím dál častěji rodiče dostávají do role, kdy se svým dětem za toto zkratovité chování omlouvají. Na fyzický trest není pohlíženo jako na výchovnou metodu, ale jako na selhání rodiče a nezvládnutí vlastních emocí.

Z výzkumu vyplynulo, že k tomuto chování se rodiče uchylují ve chvíli, kdy už ze situace nevidí jiné východisko. Ve chvíli, kdy je jejich dítě drzé, odmlouvá, ubližuje ostatním nebo se delší dobu vzteká. Ve chvíli, která je sama o sobě psychicky náročná a rodič mnohdy neví, jak se v ní má správně zachovat. Nejde ale jen o samotné rodiče a jejich přesvědčení, na fyzické tresty na dětech bude nyní nově pohlížet i zákon. Novela občanského zákona, která považuje za nepřijatelné použití fyzického trestu na dětech, by měla platit od ledna příštího roku.