Pamatujete na dětské hry devadesátek? Dnešní děti si klepou na čelo a ptají se, jestli jsme se nezbláznili

Byla to doba, kdy nebyly mobily, wifi ani nekonečné streamy seriálů. Stačilo se sejít u paneláku a celé odpoledne se proměnilo v soutěž kdo má lepší odraz, fantazii a pevnější kotníky. Dnes na podobnou „zábavu“ hledí naše děti nechápavě, ale pro generaci devadesátek to bylo symbolem dětství.

Na sídlištích bývalo rušno. Kolem houpaček a pískovišť se tvořily hloučky dětí, které si samy vymýšlely pravidla her. Nikdo je nenutil, nikdo je nesledoval přes displej. Stačilo pár minut a z prázdného chodníku se stal prostor plný soutěžení, smíchu a radosti.

Malý začátek velkého příběhu

Dva kamarádi ji natáhli mezi kotníky, třetí skočil a všichni napjatě sledovali, co přijde dál. Nejprve nízko, pak výš a výš. Kdo zvládl úroveň u kolen, mohl jít dál. A když guma vystoupala až k pasu, šlo už o čistý adrenalin. Vítězství bylo sladké, protože stálo za pořádnou dávku odvahy i vytrvalosti.

Guma byla levná a dostupná. Kupovala se v galanterii po metrech, někdy se sešívaly barevné kusy dohromady, aby byla delší. A kdo neměl štěstí na obchod, ten gumu prostě vyprosil od babičky, která šila záclony. Neexistoval manuál. Každá parta měla svá pravidla a vlastní pojmy. Některé hry doprovázely říkanky, jiné zase vyžadovaly otočky nebo plácnutí do dlaní. Vznikaly verze „malá, velká, křížem, do strany“ a nekonečné množství levelů.

Tohle bylo kouzlo gumy, nikdy nebyla stejná. Byla výzvou i hřištěm fantazie. A zároveň učila improvizaci, když se něco nepovedlo, okamžitě se domluvila nová varianta.

Malé prohry, velké lekce

Nešlo jen o skákání. Byla to i škola trpělivosti a vytrvalosti. Kdo se netrefil, musel zpátky do řady. Kdo spadl, ten to zkusil znovu. Na kolenou zůstávaly šrámy, ale nikdo to nebral tragicky. Každý pád znamenal jen další pokus.

A právě proto bylo vítězství tak cenné. Když se podařilo přeskočit nejvyšší úroveň, nebyla to jen hra, byla to malá oslava odhodlání.

Na gumě bylo nejhezčí, že spojovala. Skákali všichni – holky i kluci, starší i mladší, někdy se přidali i dospělí, kteří si chtěli vyzkoušet, co to obnáší. Nezáleželo na tom, kdo má dražší hračky nebo nové tenisky. Záleželo na tom, kdo dokáže udělat ten správný krok ve správný čas.

Vznikaly tak malé komunity, ať už na školním dvoře, u paneláku nebo na prázdninách na vesnici. Lidé, kteří se navzájem znali, se na chvíli stali soupeři i spoluhráči zároveň.

Když to srovnáme s dneškem

Dnešní děti si místo gumy otevírají aplikace, které jim hlídají počet kroků a ukazují levely. My jsme měli „levely“ taky, jen bez obrazovky, a museli jsme je zdolat vlastníma nohama. Možná to působí staromódně, ale kdo si to zažil, ví, že ten pocit skutečného pohybu a přátel kolem byl nenahraditelný.

A zatímco se dnešní hry často rozdělují na to, kdo má rychlejší telefon nebo dražší konzoli, guma dokázala všechny srovnat. Všichni začínali u kotníků.

Malý kousek velkých vzpomínek

Skákání přes gumu dnes na hřištích uvidíte málokdy. Přesto zůstává symbolem bezstarostného dětství, kdy stačil jeden kus a parta kamarádů, aby vznikla hra na celé odpoledne. Připomíná dobu, kdy radost byla jednoduchá, opravdová a hlavně sdílená.

Připomíná dobu, kdy radost vznikala z maličkostí. Tak proč se tím neinspirovat i dnes a občas nevytáhnout gumu, ne kvůli nostalgii, ale proto, abychom si připomněli, že i jednoduchá hra dokáže přinést opravdovou radost.