Odhalení, které vám změní pohled na placení: Servírka pod příslibem anonymity prozradila pravdu o spropitném

Jaké bychom měli dávat spropitné? To je otázka, která pravidelně vyvolává diskuze u hospodských stolů, na sociálních sítích i mezi samotnými zaměstnanci gastronomie. Zatímco v některých zemích je výše spropitného jasně daná a stává se nepsaným pravidlem, v Česku se pohybujeme na pomezí zvyků, štědrosti a osobního přístupu. Kolik tedy dáváme, kolik bychom měli dávat a jak vlastně vypadá život servírek a číšníků, kteří na dýšku často staví svůj rozpočet?

Podle nepsaného pravidla je v Česku standardem nechat obsluze 10 % z celkové útraty. Tato částka však není nijak závazná. Někdo se deseti procent přísně drží, jiný částku zaokrouhluje, někdo naopak spropitné vůbec neřeší a odchází, aniž by přidal korunu navíc. Rozdíly v přístupu jsou patrné také regionálně. Zatímco v menších městech či na vesnicích je spropitné spíše symbolické, ve velkých městech a zejména v turistických oblastech mohou být částky i mnohem vyšší.

Jedním z důležitých aspektů je také otázka, jak se spropitné v restauracích rozděluje. V některých podnicích si spropitné nechává přímo číšník nebo servírka, která hosta obsluhovala. Jinde jde částka do společného fondu a na konci směny se rovnoměrně rozdělí mezi všechny zaměstnance, včetně kuchařů nebo barmanů. Tento systém má své zastánce i odpůrce. „Pracuji v horském hotelu na Moravě, kde si dýško všichni dělíme. Na jednu stranu je to spravedlivé, protože kuchaři mají na kvalitě servisu velký podíl. Na druhou stranu si uvědomuji, že kdybych si spropitné nechávala sama, vydělala bych si velmi slušně,“ říká Jana, servírka s pětiletou praxí.

Obsluha je na spropitném často doslova závislá

Jiný pohled na věc má David, číšník z luxusní restaurace v centru Prahy. „U nás si dýško necháváme každý sám. Když si na hosta uděláte čas, poradíte mu s výběrem vína nebo doporučíte speciální menu, je pak hezké vidět, že to ocení. Spropitné se u nás pohybuje kolem 15 % z útraty, ale záleží na hostech. Turisté bývají štědřejší, zatímco Češi spíš šetří. Měsíčně si na dýšku vydělám klidně 15 až 20 tisíc korun navíc,“ přiznává.

Výše spropitného, kterou si obsluha může vydělat, se značně liší podle typu podniku, lokality a klientely. Zatímco v běžné restauraci může číšník získat 5 až 10 tisíc korun měsíčně, v luxusních podnicích nebo v turistických centrech se částky snadno vyšplhají na dvojnásobek. Někteří zaměstnanci však upozorňují, že tyto příjmy nejsou oficiálně daněny. „Je to taková šedá zóna. Oficiálně mám minimální mzdu a vše ostatní je na dýšku. Na jednu stranu je to fajn, protože výdělek může být opravdu dobrý, ale nemám kvůli tomu skoro žádnou ochranu, třeba při nemoci,“ vysvětluje Jana.

Jiný kraj, jiný mrav

Důležité je zmínit také kulturní rozdíly. Zatímco Češi obvykle dávají spropitné dobrovolně a podle svého uvážení, v některých zemích je částka připočítána přímo k účtu. V USA například hosté běžně dávají 15 až 20 % z útraty, zatímco v Japonsku je spropitné považováno za neslušné. Podle průzkumu ERV Evropské pojišťovny Češi patří v zahraničí spíše k opatrnějším dárcům a často se raději drží doporučení v turistických průvodcích.

Pro hosty je však důležité si uvědomit, že spropitné není jen bonusem, ale často zásadní součástí příjmu obsluhy. V mnoha restauracích mají servírky a číšníci pouze základní mzdu, která se pohybuje kolem minimální mzdy, a právě dýška tvoří většinu jejich výdělku. „Bez dýšek bych si na nájem nevydělala,“ přiznává Jana. „Na druhou stranu vím, že ne každý má na to, aby dával vysoké spropitné, takže jsem ráda za každou korunu navíc.“

A kolik bychom tedy měli nechávat na spropitném? Odpověď není jednoznačná. Záleží na kvalitě obsluhy, druhu podniku i osobním přístupu každého hosta. A tak příště při placení v restauraci zkuste svoji spokojenost s kvalitou obsluhy dát najevo. Servírky a číšníci to jistě ocení.