Kvíz: Česká národní jídla? Češi se v tom nevyznají a výsledky jsou ostuda pro celý národ
Sledovat v Google Zprávách
Svíčková, vepřo knedlo zelo, guláš nebo třeba řízek s bramborovým salátem. Zní to jako ukázkový nedělní oběd? Možná. Ale zároveň také jako typický výčet toho, co považujeme za „českou klasiku“.
Jenže jakmile přijde na otázky typu Které jídlo je skutečně české? A co k němu historicky patří?, začíná problém. Často si nejsme jistí, kde mají naše oblíbené pokrmy kořeny, co je opravdu národní jídlo a co jen převzatý pokrm z jiných kuchyní. A výsledky nedávného průzkumu mluví jasně: Češi ve vlastním kulinářském dědictví plavou. A někdy je to opravdu ostuda pro celý národ.
Historie české kuchyně je pestrá
Česká kuchyně jak ji známe dnes nevznikla ze dne na den. Vyvíjela se po staletí a odráží to, jak žili naši předci, co pěstovali, co si mohli dovolit i jak se měnila společnost kolem nich. V začátcích šlo hlavně o jednoduchá, sytá jídla ze základních surovin, které byly po ruce. Nejčastěji šlo o luštěniny, kroupy, zelí, houby nebo brambory. Jedly se kaše, husté polévky a samozřejmě chleba.
Jakmile se do kuchyně začaly dostávat vlivy od sousedů z Rakouska, Německa nebo Maďarska, jídla se začala víc kořenit nebo naopak zjemňovat. Barokní doba přinesla do vaření víc nápaditosti a slavnostních receptů. No a když se v 19. století začalo mluvit o národní hrdosti, jídlo se stalo její důležitou součástí. Vaření už nebylo jen o tom se najíst, ale i o tom ukázat, co je „naše“.
Velkou roli v tom hrála i M. D. Rettigová, kterou dnes zná snad každý právě díky její slavné Domácí kuchařce. Díky ní se spousta receptů dostala do domácností a mnohé z nich se vaří dodnes. Ať už přesně podle ní, nebo v modernějších verzích.
Nejoblíbenější česká jídla možná nejsou ani česká
Je zajímavé, že řada jídel, která dnes považujeme za „českou klasiku“, má původ úplně jinde. Příkladem je obyčejný guláš, který najdeme snad v každé české hospodě či restauraci, ale i ve školních jídelnách nebo u nedělních rodinných obědů. Tento recept však původně pochází z Maďarska a Češi si ho jen upravili. Je méně pálivý a podávají se k němu houskové knedlíky.
Podobně to má i řízek. Asi málokterý Čech si bez něj umí představit výlet nebo Vánoce. Nejde však o český pokrm, řízky pochází z rakouské kuchyně a jsou obdobou slavného vídeňského schnitzelu. Ani bramborový salát, který si k řízku dáváme, není původně český recept. Podle některých zdrojů pochází z Německa, mnohem pravděpodobnější je však verze, že „naše” varianta bramborového salátu má svůj původ v Rusku.
Naštěstí existují i pokrmy, které jsou skutečně české, případně pocházejí z konkrétních regionů Česka. Například Olomoucké tvarůžky, tedy silně aromatický zrající sýr vyráběný výhradně na Hané, jsou typicky českou specialitou s chráněným zeměpisným označením. Stejně tak krkonošské kyselo, tradiční polévka z chlebového kvásku, brambor a hub, patří mezi regionální unikáty, které jinde nenajdete.
Za českou specialitu lze považovat i svíčkovou na smetaně, ačkoliv i zde se vedou spory o původu. V českém pojetí se ale jedná o jedinečný recept, který nemá úplně přesnou obdobu jinde. Typické spojení masa s hustou omáčkou a knedlíkem je jedním z hlavních rysů české kuchyně.
