Drsný test z pravopisu: Češi v něm padají jak hrušky. Stačí 7 bodů a jste jazykový borec
Sledovat v Google Zprávách
Čeština patří mezi jazyky, jejichž pravopis je poměrně složitý. I rodilí mluvčí mají často problém napsat některá slova správně a řada Čechů bojuje se svým mateřským jazykem prakticky celý život. Čeština má však svou logiku a tradici, která se vyvíjela několik staletí.
Jazyk slouží jednak jako prostředek k dorozumívání se, a jednak jde také o odraz kultury a identity národa. V pravopise se zrcadlí historie a tradice dané země, přičemž zrovna čeština je v tomto ohledu jedinečná. Kdo se do ní ponoří hlouběji, zjistí, že i na první dojem zdánlivě nelogická pravidla dávají nakonec smysl.
Český pravopis se vyvíjel dlouho
Současná podoba českého pravopisu je výsledkem dlouhého historického vývoje. Už v 15. století hledali písaři způsoby, jak co nejpřesněji zaznamenat zvukovou podobu češtiny. Velký vliv na to, jak psané české slovo vypadá dnes, mělo například dílo De orthographia Bohemica, které dalo základ systému diakritických znamének. Díky němu máme dodnes háčky a čárky, které jasně rozlišují výslovnost jednotlivých písmen.
Pravidla psaní se ale dlouho ustalovala. V průběhu staletí se pravopis několikrát měnil a opravoval, až se v 19. století do věci vložili obrozenci. Ti chtěli, aby byla čeština jednotná a srozumitelná, a tak dali dohromady pravidla, z nichž většinu používáme dodnes. Jedním z nich je například psaní písmenka „ú“ na začátku slov a „ů“ uprostřed.
Poslední reforma byla v roce 1993
Čeština oplývá mnoha zvláštnostmi, které ji odlišují od jiných jazyků. Například pravidla psaní „i/y“ nejsou u jiných jazyků kromě těch slovanských zcela obvyklá. Zároveň se přitom také jedná o jedno z pravopisných pravidel, ve kterém lidé nejvíce chybují. Podobně je na tom ale například i psaní „s/z“, „mě/mně“ a mnoho dalšího.
Za zmínku stojí také to, že český pravopis není neměnný. Pravidla se aktualizují a čas od času dochází k jejich úpravám. Poslední velké změny proběhly roce 1993, kdy byla zároveň vydána Pravidla českého pravopisu a Ústav pro jazyk český tehdy mírně uvolnil některé jazykové normy (například psaní velkých písmen u názvů institucí).