Takhle bude vypadat jídelníček našich vnoučat. Vědci mají jasno, a není to nic lákavého

Budoucnost stravování se může zdát vzdálená a těžko představitelná. Přesto už dnes vědci po celém světě hledají odpověď na otázku, čím se bude lidstvo živit v době, kdy nás bude na planetě více než devět miliard a kdy budou tradiční plodiny ohroženy suchem i změnou klimatu. Odpovědi, které přinášejí, jsou překvapivé a pro někoho možná i zneklidňující.

Náš jídelníček stojí na velmi křehkých základech. Většinu kalorií získáváme jen z několika málo druhů rostlin, které jsou globálně obchodovány a na nichž je závislá více než polovina lidstva. Válka na Ukrajině či narůstající extrémy počasí ukázaly, jak snadno se může tento systém zhroutit. Vědci proto hledají cesty, jak budoucí generace ochránit před hladomorem a jak zajistit potravinovou bezpečnost. Výsledky jejich práce naznačují, že na talířích našich vnoučat se objeví suroviny, o nichž většina z nás nikdy neslyšela a které se dnes nezdají příliš lákavé.

První překvapení čeká v tropech

Jedním z příkladů je rostlina známá jako enset (Ensete ventricosum), které se přezdívá falešný banán. Přestože se vzhledově podobá oblíbenému ovoci, její plody se jíst nedají. Hlavní hodnotu mají podzemní části a stonky, které se musí fermentovat, aby byly poživatelné. V Etiopii už dnes živí miliony lidí, přestože chuť výsledné kaše nebo chleba má k sladkému banánu velmi daleko. Podle výzkumů by tato jediná rostlina mohla v budoucnu nasytit až sto milionů lidí, pokud se rozšíří i mimo africký kontinent.

Podobně zvláštní je strom pandanus. Na první pohled působí spíše jako exotická dekorace než jako budoucí zdroj obživy. Jeho listy se využívají k dochucení jídel a plody připomínají šišky s nádechem ananasu. Strom však odolává suchu, větru i slanému prostředí, což z něj dělá mimořádně cennou plodinu pro budoucnost. Přesto si lze jen těžko představit, že by se stal běžnou součástí evropské kuchyně, kde jsou lidé zvyklí na zcela jiné chutě i vzhled potravin.

Zrníčka menší než špetka písku

Další alternativou k tradičním obilninám jsou druhy, které se dnes pěstují pouze lokálně. Typickým příkladem je fonio, prastará africká obilovina s drobnými zrny, která se používá k výrobě kaší, nápojů a pokrmů podobných kuskusu. Přestože je bohatá na železo, vápník i důležité aminokyseliny, její zpracování je mnohem náročnější než u známější pšenice nebo rýže. Pro spotřebitele zvyklého na nadýchaný chléb a těstoviny je představa jídla z nepatrných zrníček spíše odrazující než lákavá.

Podobný příběh mají i luštěniny. Na světě jich existují tisíce druhů, ale v praxi využíváme jen několik nejběžnějších. Vědci upozorňují na morama beans, které se tradičně jedí v jižní Africe. Tyto tmavé lusky vydrží dlouhé období sucha a dají se umlít na prášek podobný kakau nebo uvařit s kukuřicí. Jsou výživné, plné bílkovin a vitamínů skupiny B. Jenže jejich vzhled i chuť působí na evropského konzumenta nezvykle, a tak si těžko hledají cestu mimo region, kde jsou doma.

Zdroje bílkovin, které si neumíme představit

Pokud se mluví o budoucnosti stravování, často se objevuje téma laboratorně vyráběného masa. Myšlenka, že maso vznikne z kmenových buněk v Petriho misce, může působit spíše jako scéna ze sci-fi filmu než realita. Přitom první pokusy už proběhly a cena se postupně snižuje. Výhodou je menší ekologická stopa i to, že není nutné zabíjet hospodářská zvířata. Pro mnohé však zůstává bariérou samotná představa, že by jedli steak vypěstovaný v laboratoři.

Ještě větší rozpačitost v západní kultuře vyvolává hmyz. Zatímco v Africe či Asii jde o tradiční součást jídelníčku, v Evropě ho mnozí považují za cizí a těžko přijatelný. Přitom porce smažených cvrčků obsahuje stejné množství bílkovin jako kvalitní argentinský steak, ale jejich chov je nesrovnatelně úspornější. Spotřebují minimum krmiva, vypouštějí málo oxidu uhličitého a dají se chovat prakticky kdekoli. Vědci proto předpokládají, že právě hmyz se stane jedním z hlavních zdrojů bílkovin, i když se současným stravovacím zvyklostem zdá být velmi vzdálený.

Zelené zlato a města plná farem

Mezi možné plodiny budoucnosti se řadí i řasy. Jejich konzumace v Evropě zatím vyvolává smíšené pocity, protože jsou spojovány spíše s vodními porosty než s kvalitní potravinou. Ve skutečnosti však obsahují širokou škálu bílkovin, aminokyselin, tuků i vitamínů a už dnes se objevují v podobě doplňků stravy nebo sushi. Jejich pěstování je navíc možné v oceánech, nádržích a dokonce i v pouštích. Významně tak rozšiřují možnosti, jak uživit rostoucí populaci, a přitom nezabírat úrodnou půdu.

Další cestou jsou tzv. vertikální farmy. Místo polí se jedná o vysoké budovy, ve kterých se vrství patra plná zeleniny a ovoce. Vše probíhá pod umělým světlem a za přísné kontroly teploty i vlhkosti. Produkce je celoroční, bez pesticidů a nezávislá na počasí. Přesto je myšlenka „paneláku plného rostlin“ pro mnoho lidí těžko přijatelná. Zelenina vypěstovaná pod zářivkami se může zdát nepřirozená a těžko láká k tomu, aby se stala hlavním zdrojem obživy, přesto se právě tímto směrem může jídelníček budoucích generací skutečně ubírat.