Cizinec navštívil český svatební obřad. Z toho, co zažil, se dodnes budí hrůzou

Na první pohled působí jako každá jiná, slavnostní, romantická, plná smíchu a šampaňského. Jenže kdo se české svatby účastní poprvé jako cizinec, často zažije menší kulturní šok. Některé zvyky pobaví, jiné zaskočí. A některé? Ty prý budí hrůzu ještě dlouho po návratu domů.

Většina evropských svateb má podobný základ: obřad, hostina, tanec. Jenže v Česku se ke slovu dostávají i tradice, které mohou pro nezkušeného hosta působit jako scénky z improvizačního divadla. Rozbíjení talíře, společné pojídání polévky nebo únos nevěsty nejsou výjimečné, naopak, patří k folklóru, který Češi považují za samozřejmý. Ale pro někoho, kdo vyrůstal v jiné kultuře, může být svatební den… no, nezapomenutelný z úplně jiných důvodů. A s trochou nadsázky řečeno budit hrůzou.

Střepy štěstí a panika v očích

Rozbíjení talíře hned po příchodu na hostinu je jednou z nejčastějších tradic. Symbolizuje štěstí a soudržnost novomanželů, protože talíř sice rozbije svědek, ale zametat střepy musí ženich s nevěstou společně. Jenže když do ticha najednou někdo mrští porcelánem o zem a všichni to oslaví smíchem, většina zahraničních hostů ztuhne.

„Vůbec jsem netušil, co se děje. Nevěděl jsem, jestli někdo něco rozbil omylem, nebo je to začátek hádky,“ říká jeden z diskutujících na Redditu. „A pak všichni začali mávat koštětem a tleskat.“

Lžíce, zástěra a společný začátek

Jedním z tradičních svatebních momentů bývá i první manželský úkol, společné pojídání polévky z jednoho talíře. Novomanžele často zahalí do jedné velké zástěry a ti pod dohledem všech hostů musí dokázat, že zvládnou spolupracovat i u obyčejné lžíce. Pro Čechy je to symbol souhry, nadhledu a smyslu pro humor, malá zkouška týmovosti hned po „ano“.

Z pohledu někoho, kdo to zažívá poprvé, ale může jít o překvapení.

„U nás bývá začátek hostiny slavnostní a formální. Tohle bylo jiné, spontánní, odlehčené. Zpočátku jsem nechápal, co se děje, ale nakonec jsme se smáli všichni,“ napsal jeden z hostů na mezinárodním svatebním fóru.

Únos, který může zaskočit i ženicha

Na české svatbě se nevěsta neztrácí jen symbolicky. Během večera totiž často přijde na řadu únos nevěsty, oblíbený vtípek, při kterém přátelé odvedou novomanželku pryč a ženich ji musí „vykoupit“, obvykle pitím, tancem nebo úkolem. Co pro Čechy znamená legraci, může pro cizince působit jako zlý sen.

„Nikdo mi nic neřekl. Najednou prostě zmizela,“ popisuje jeden Brit. „Začal jsem se ptát, kde je, a nikdo mi nechtěl odpovědět vážně. Přišlo mi to jako únos na tréninku CIA. Jen s víc panáky.“

Tombola, soutěže, zpívání, scénky nebo přestrojení za slavné osobnosti, večerní svatební zábava bývá divoká, nespoutaná a plná improvizace. Pro Čechy ideální příležitost se uvolnit. Pro hosty z jiných zemí někdy překvapení za hranicí komfortní zóny.

„V jednu chvíli jsem tancoval se starší příbuznou nevěsty, pak mi dali panáka a řekli, že mám složit básničku, abych ji dostal zpět. A všichni to brali naprosto vážně. Byl jsem zmatený, ale zároveň to byla sranda,“ popsal svůj zážitek jeden z hostů na internetu.

Takových momentů bývá víc. Cizinci se často zapojují do her, jejichž smysl pochopí až zpětně, ale právě díky tomu si večer pamatují víc než jen podle fotek. A možná i o trochu víc pijí, než měli v plánu.

Proč se na to vlastně nezapomíná?

A přesto… Většina těch, kdo českou svatbu zažili, se shoduje v jednom: Je to zážitek, na který se nezapomíná. Ano, někdy připomíná řízený chaos, někdy podomácku ušitou show. Ale je v ní něco autentického, humor, blízkost, spontánnost. Možná právě tím se liší od sterilních ceremonií jinde.

„Zpočátku jsem nechápal vůbec nic. Ale nakonec jsem se smál s ostatními,“ říká jeden cizinec na blogu o kulturních rozdílech. „Možná je to šílené, ale bylo to opravdové. A rozhodně to nebyla nuda.“

Trocha chaosu, spousta lidskosti

Protože když se nad tím zamyslíte, právě tyhle chvíle, kdy nerozumíte jazyku, pravidlům ani tomu, proč vám někdo strká koště do ruky, bývají nakonec ty nejcennější. Jsou to okamžiky, kdy se učíme být hosty v cizím světě. A když se u toho ještě smějeme a připíjíme, možná z toho vznikne víc než kulturní zážitek. Možná vznikne vzpomínka, kterou si vezmeme i do vlastního příběhu.