Česká národní ostuda? Nejsou to ponožky, ale něco mnohem trapnějšího. Smějí se nám i Poláci

My Češi jsme národem, který si rád dělá legraci sám ze sebe, a často si myslíme, že naše typické zlozvyky jsou jen drobné nešvary, které nám vlastně dodávají šarm. Jenže realita je často jiná a zatímco ponožky v sandálech už dnes nikoho moc nepobuřují, existují jiné zvyky, kvůli kterým se za nás v zahraničí stydí i naši sousedé.

Poláci, Slováci nebo Rakušané se často nestačí divit, co všechno my považujeme za normální. Přitom právě tyhle „maličkosti“ nám v očích cizinců kazí pověst víc než jakýkoli módní přešlap. A tady je hitparáda tří největších českých ostud, které bychom měli jednou provždy nechat za sebou.

Svlékání do půl těla ve městě: Letní exhibice děsí turisty

První teplé dny, slunce sotva vykoukne a česká města se promění v improvizované pláže. Muži bez ostychu odhazují trička a promenádují se po náměstích, v parcích i na zastávkách tramvají jen v kraťasech. Někdy se přidají i ženy, které si v parku svlékají podprsenku, aby se opálily, nebo rozloží deku a v bikinách si čtou knížku, zatímco kolem proudí davy lidí.

Co je v zahraničí nemyslitelné a považované za vrchol nevkusu, u nás je běžným obrázkem – a to nejen na festivalu nebo v kempu, ale i v centrech velkých měst.

Zatímco v Itálii nebo Francii by vás za podobné chování vykázali z veřejného prostoru, v Česku se často dočkáte jen pobavených pohledů nebo ironických poznámek. Pro cizince je to ale šok.

„Byla jsem v Praze v červnu a nemohla jsem uvěřit, kolik mužů chodí po městě bez trička. V Polsku by to bylo nemyslitelné,“ svěřila se polská turistka v jednom z internetových diskuzních fór.

A není sama – svlékání do půl těla ve městě je pro mnoho cizinců symbolem české neomalenosti a neúcty k ostatním. Nejde přitom jen o estetiku, ale i o základní respekt k veřejnému prostoru a ostatním lidem. Přestože se na sociálních sítích objevují výzvy, aby Češi nechali svá těla zahalená alespoň v centru města, stále se najde dost těch, kteří si myslí, že když je horko, je všechno dovoleno.

Tykání obsluze ve večerce: Přátelskost, nebo neomalenost?

Druhou českou specialitou, která v cizině budí údiv, je způsob, jakým Češi komunikují s obsluhou v malých obchodech, večerkách nebo bistrech. Tykání je u nás možná považováno za projev přátelskosti, ale v očích cizinců a často i samotných prodavačů působí neomaleně a neuctivě. Zatímco v Německu, Rakousku nebo Polsku je naprosto samozřejmé, že zákazník oslovuje prodavače „vy“ a dodržuje formální odstup, v Česku není bohužel výjimkou, že zákazník přijde do večerky a spustí: „Dej mi dva rohlíky a jedno pivo.“ Bez pozdravu, bez oslovení, prostě jako by mluvil s kamarádem na dvorku.

Pro cizince je to šok, pro některé prodavače dokonce důvod k rozčilení.

„Češi jsou v tomhle opravdu zvláštní. Přijdou do obchodu a hned nám tykají, jako bychom byli staří známí nebo jejich podřízení. V Polsku by si to nikdo nedovolil,“ říká majitel malé vietnamské večerky v centru Prahy.

Nejde přitom jen o jazykovou bariéru, ale o základní pravidla slušnosti. Tykání v obchodě je v cizině vnímáno jako projev neúcty a nedostatku respektu k druhému člověku. U nás je to ale běžná praxe, která nám v očích cizinců ubírá na důstojnosti a působí značně neomaleně a humpolácky.

Trapasy, které Češi považují za normální 

Třetí oblastí, kde Češi vynikají v trapnosti, je neochota respektovat základní pravidla společenského chování. Patří sem například hlasité telefonování v hromadné dopravě, pojídání jídla v tramvaji nebo autobusu, nohy na sedadle, hlasité komentování cizích lidí na ulici nebo v obchodě, a v neposlední řadě i ignorování základních pravidel oblékání. Zatímco v západní Evropě je nemyslitelné jít do divadla v džínách a sportovní bundě, u nás si tak zcela běžně dnešní „umělci“ chodí přebírat Slavíky.

Mlčeti zlato

Dalším evergreenem je neochota omluvit se, když do někoho omylem strčíme, nebo naopak přehnaná upovídanost v situacích, kde by bylo lepší mlčet. Češi mají tendenci komentovat všechno a všechny, často bez ohledu na to, jestli je to vhodné. A co teprve ta koncentrace samozvaných odborníků na slovo vzatých ve všech českých knajpách! Zejména politologů a sportovních rozhodčích tam u piva můžete potkat z celého území naší zemičky bezkonkurenčně nejvíc.

Češi mají v oblasti etikety zkrátka co dohánět. Zatímco ponožky v sandálech už dnes nikoho moc nepobuřují, naše další zlozvyky jsou v očích cizinců stále stejnou ostudou, jako byly před deseti, dvaceti lety.