Češi masově kupují tuto potravinu, přitom testy ukázaly, že je to jedna z nejhorších

Konzervy patří mezi nejoblíbenější produkty na českém trhu. Jsou trvanlivé, dají se použít kdykoliv a kdekoliv – ať už se vám nechce dlouho vařit, jedete na výlet nebo třeba na dovolenou, či do zásoby pro případ nouze. To, že některé konzervy nemají úplně ideální složení, víme jistě všichni. Jedna z nejoblíbenějších konzervovaných potravin je na tom ale nejhůře.

Konzerva s tuňákem je v českých domácnostech stálicí – je cenově dostupná, dá se využít na několik způsobů a je skvělým zdrojem bílkovin a omega-3 mastných kyselin. Právě proto konzervovaného tuňáka mnoho lidí konzumuje pravidelně a často. 

Připravujeme z něj pomazánky, saláty nebo těstoviny, ovšem ne každá konzerva kvalitou a nutričními hodnotami splňuje očekávání. Testy a odborné studie se na konzervované ryby zaměřují často a dokazují, že jejich pravidelná konzumace může mít negativní dopady na naše zdraví.

Obsah těžkých kovů – problém, o kterém se příliš nemluví

Asi největším problémem konzervovaných tuňáků i dalších podobně zpracovaných ryb je obsah rtuti a dalších těžkých kovů. Podle studie Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) mohou dravé mořské ryby (mezi které patří i tuňák, makrela atp.) kumulovat větší množství rtuti. Jde o důsledek znečištění oceánů a pravidelný „přísun” rtuti může vést k neurologickým problémům – zejména u těhotných žen a u malých dětí.

Řešení ale existuje. Ne každý tuňák je totiž plný rtuti. Obecně se vyplatí vybírat si menší druhy tuňáků, například tuňáka pruhovaného (Katsuwonus pelamis). Ty údajně obsahují také menší množství rtuti, než třeba oblíbený tuňák žlutoploutvý nebo obecný.

Skryté soli jsou rizikem pro zdraví

Dalším problémem konzervovaných ryb je vysoký obsah sodíku. Ten přispívá ke vzniku vysokého krevního tlaku a obecně kardiovaskulárních onemocnění. Některé druhy tuňáka v konzervě obsahují i více než 1 gram soli na 100 gramů výrobku, což je opravdu značné množství.

Při nákupu tedy vybíráme především ryby konzervované ve vlastní šťávě, bez přidané soli nebo se sníženým obsahem sodíku. Vyhněte se především konzervám s rybou ve slaném nálevu, ale i v různých omáčkách, které obsahují další skryté soli. Obsah sodíku také vyčtete v nutriční tabulce na obalu výrobku.

Přídatné látky a konzervanty – co všechno se do tuňáka dostane?

Mnoho výrobců přidává do konzerv s rybami různé stabilizátory, barviva a další přídatné látky, které mají za úkol prodloužit trvanlivost nebo zlepšit strukturu či barvu masa. Mezi tyto látky patří nejčastěji fosforečnany (E450, E451), které ve vyšším množství negativně ovlivňují metabolismus vápníku a zdraví kostí.

Dalším častým aditivem jsou sladidla. Setkáváme se s nimi zejména v levnějších produktech, kde maskují nízkou kvalitu masa. I když máte pocit, že v konzervě je pouze kus ryby, vždy si pečlivě přečtěte složení i tabulku s nutričními hodnotami.

Jak vybírat kvalitního konzervovaného tuňáka?

Vybrat kvalitního tuňáka nebo jinou rybu v konzervě není nijak těžké. Základem je dobře si pročíst informace na obalu výrobku.

U tuňáků volíme menší druhy, které obsahují i méně rtuti a dalších těžkých kovů. Sledujeme obsah sodíku v konzervě a čteme celé složení produktu. Preferujte také ryby z udržitelných zdrojů. Ty jsou označené různými certifikacemi, nejčastěji MSC (Marine Stewardship Council), který zaručuje šetrný rybolov.

Základním pravidlem tedy je vybírat si konzervu, ve které je pouze ryba ve vlastní šťávě. Vše ostatní snižuje kvalitu výrobku a zvyšuje riziko, že se v konzervě nachází mnoho aditiv. Nejkvalitnější maso pak najdeme ve výrobcích, které nabízejí celé kusy a filety – vyhnout bychom se měli naopak rybám drceným nebo ve formě paté.

Zdroje: Pubmed.ncbi.nlm.nih.gov, Cell.com, Efsa.europea.com