Smála jsem se historkám o zlých tchyních a přišel za to trest. Teď mám sama doma ďábla, co mě přivádí k šílenství

Jsou věci, kterým se smějeme, protože si myslíme, že nás se nikdy týkat nebudou. Posloucháme kamarádky, jak líčí historky o tchyních, a říkáme si, že to možná přehánějí. Že jde o klišé, které už dávno patří do starých českých filmů, kde tchyně funguje jako komická karikatura. Jenže realita umí být mnohem méně úsměvná.

Na začátku to vypadalo idylicky

Když jsem poznala svého muže, zdálo se, že jsem vyhrála v loterii. Sympatický, pozorný a srdcem rodinný typ. Navíc měl kolem sebe blízké, kteří se o sebe starali. Neviděla jsem důvod se obávat. Jeho maminku jsem brala jako sympatickou paní, která jen trochu víc prožívá rodinné věci. Ale už první návštěvy naznačily, že nic nebude tak jednoduché.

Začalo to docela nenápadně. „Tak ty vaříš svíčkovou bez celeru?“ pronesla jednou, když jsem slavnostně připravila oběd. Usmála jsem se, protože jsem myslela, že žertuje. Jenže úsměv rychle ztuhl, když přidala další poznámku, že prádlo suším špatně, že na oknech mám šmouhy, a že „její syn byl vždycky zvyklý na lepší pořádek“. Takových drobností přibývalo. Až jsem měla pocit, že moje domácnost není nikdy dost dobrá.

Když návštěvy nejsou návštěvy

To, co jinde funguje jako příležitost posedět u kávy, se u nás změnilo v pravidelnou kontrolu. Tchyně měla klíče od bytu a klidně přišla i v době, kdy jsme byli ještě v pyžamu. Tvrdila, že chce pomoct, ale v praxi to znamenalo, že přerovnala lednici, vyhodila „nevhodné potraviny“ a k tomu přidala komentář, že by se děti měly oblékat jinak.

Nejhorší na celé situaci bylo ticho. Manžel se většinou stáhl, když mezi námi probíhala výměna názorů. Myslel si, že mlčení znamená klid. Jenže právě to ticho bylo jako olej do ohně, měla jsem pocit, že stojím v boji sama. A když už se ozval, většinou to bylo jen ve smyslu: „Nebuď tak přecitlivělá.“

Psychologové v tom mají jasno

Podle psychologů nejsou podobné situace výjimkou. Generační střet, rozdílné zvyky a pocit, že dítě je „navždy dítě“, dokážou vztahy pořádně napnout. A pokud manžel či manželka neumí vymezit hranice, stává se z tchyně nezvaný spolubydlící. I proto se často říká, že dobrý vztah s partnerovou rodinou je půlka spokojeného manželství.

Malá vzpoura, která pomohla

Nakonec jsem musela sebrat odvahu a říct to nahlas. Večer, když děti spaly, jsem si s manželem sedla a vysvětlila mu, že už dál nemůžu. Nešlo o maličkosti, ale o to, že se necítím doma ve vlastním bytě. Bylo to těžké, ale nakonec pochopil. Dohodli jsme se, že klíče od bytu se vrátí a návštěvy budou jen po předchozí domluvě. Nebyl to konec všech problémů, ale poprvé jsem měla pocit, že jsem získala zpět svůj prostor.

Tchyně jako český fenomén

Možná i proto je postava tchyně v české kultuře tak častým tématem. Od starých filmových komedií po současné seriály, vždycky je tam jako někdo, kdo ví všechno nejlíp. Není to náhoda. Téma tchyní se stalo součástí kolektivního humoru, ale pod ním se skrývá skutečnost, že hranice mezi pomocí a vměšováním bývá hodně tenká.

Co mi ta lekce dala

Dnes už se těm historkám nesměju. Naopak, vím, že většina z nich stojí na reálném základu. Ale taky jsem pochopila, že nejde jen o tchyni. Jde o nás samotné, o schopnost říct „dost“ a nastavit si hranice. Protože domov má být místo klidu, ne bojiště o to, kdo má pravdu. A pokud to člověk zvládne, zjistí, že i ten největší „ďábel“ se dá zkrotit, například jen tím, že mu zavřete dveře.

Takže ano, smála jsem se historkám o zlých tchyních. A pak jsem zjistila, že jsou skutečné. Ale stejně jako ve filmech, i v životě platí, že každá pohádka může mít lepší konec, když člověk najde odvahu jednat.