Ani ovar, ani tlačenka. Tohle české jídlo je tak kontroverzní, že rozdělilo rodiny i přátele

Jsou jídla, na kterých se shodne celá rodina. A pak jsou taková, která spolehlivě rozdělí společnost na dva nesmiřitelné tábory. Stačí je postavit na stůl, a hned je jasno – jedni se rozzáří, druzí raději sáhnou po chlebu se sýrem.

Na některá jídla se zapomíná stejně rychle, jako zmizí z talíře. A jiná se zapíšou tak hluboko, že se o nich dokáže mluvit celé roky. Stačí zmínka a je z toho téma, které u stolu vyvolá víc emocí než politika nebo sport.

Omáčka, která se nedá obejít

Stačí vyslovit „koprovka“ a reakce je zaručená. Někdo se zasní a vybaví si nedělní obědy u babičky, jiný protočí oči a raději by se vrátil k housce se salámem. Tohle jídlo najdete na jídelníčku stále všude, ať už doma, ve školní jídelně, nebo v hospodě. Každý je ale zná trochu jinak, někde převládá smetana a jemnost, jinde kyselost, která stáhne tváře. Možná proto je tak těžké najít kompromis.

Koprovka není jenom o tom, co do ní dáte, ale co vám připomene. Kdo ji zažil v jídelně, kde se podávala s rozvařeným knedlíkem a mdlým hovězím, většinou nad ní ohrne nos. Ti, kteří ji mají spojenou s voňavou zahradou a čerstvým koprem od babičky, si ji naopak nemůžou vynachválit. Proto rozděluje víc než ovar i tlačenka, u těch se většinou ví, kdo je má rád. U koprovky to bývá osobní.

Co dělá koprovku koprovkou

Základ je jednoduchý, máslo, mouka, vývar, smetana, kopr, trochu octa a cukru. Rozhodují maličkosti. Když se to s kyselostí přežene, chutná jako ocet. Když se přisladí moc, připomíná spíš dezert. Správná koprovka drží balanc, je krémová, voňavá a chuťově vyrovnaná. Podává se s knedlíkem nebo bramborem, doplněná hovězím či vejcem. A tady se zase rodiny dělí, někdo nedá dopustit na kus masa, jiný tvrdí, že stačí vajíčko.

Malý výlet do historie

V kuchařkách první republiky byla koprovka běžnou součástí jídelníčku. Známý hoteliér František Šroubek doporučoval kombinovat sladkou a zakysanou smetanu a kyselost držet na uzdě, aby omáčka působila jemně. Koprovka se tak nikdy nevnímala jako nouzové jídlo, spíš jako poctivá omáčka, která patřila i na slavnostní stůl.

Češi nejsou s koprem sami. V Polsku mají „sos koperkowy“, který se často podává k rybám nebo masovým kuličkám. Je lehčí, méně sladký, ale princip je podobný, kopr dodává celé omáčce osobitý charakter. Je to důkaz, že kopr má ve středoevropských kuchyních pevné místo, jen každý národ si ho přizpůsobil po svém.

Každý má svou verzi

Právě proto je u nás tolik variant. Někde kopr nasekají až na konec, aby byl čerstvý a svěží. Jinde používají sušený, protože „tak pustí chuť rovnoměrněji“. Někdo přidává mléko, jiný trvá na tučné smetaně. A když se pak rodina sejde, řeší se kolik octa, kolik cukru, jak hustá má být. Každý má totiž pocit, že ta jeho verze je jediná správná.

Možná zjistíte, že koprovka není jen strašák z dětství, ale chuť, která má v české kuchyni pevné místo. A že spory o to, kolik cukru a kolik octa, nejsou důvodem k hádce, spíš k úsměvu nad tím, že i obyčejná omáčka dokáže spojit celou rodinu u jednoho stolu.