Když ke mně přijela vnoučata na prázdniny, musela jsem sklopit oči studem. Tohle jsem od nich nečekala

Prázdniny u prarodičů jsou pro mnohé synonymum bezstarostného dětství, vůně sena, domácí buchty a dobrodružství, která se ve městě nezažijí. Jenže co když se generace a světy natolik vzdálí, že místo radosti přijde mrzutost? Příběh Dany, sedmdesátileté babičky z malé vesnice, ukazuje, že rozdíly mezi městem a venkovem mohou být větší, než si často připouštíme.

Vztah mezi dětmi a prarodiči bývá jedinečný. Prarodiče často představují bezpečný přístav, ve kterém se neřeší školní známky ani úklid pokoje, kde je čas na povídání, pohádky a společné zážitky. Pro děti je to šance nahlédnout do jiného světa, kde se věci dělají jinak než doma. Pro prarodiče zase možnost předat kus svého života, tradic a hodnot, které v rychlém tempu města často zanikají. Jenže právě v těchto rozdílech můžou vzniknout třenice.

Prázdniny, které se zvrtly

Dana žije celý život v malé vesnici na Vysočině. Má dům s velkou zahradou, slepice, psa, pár sousedů, které zná od dětství. Na prázdniny se těšila jako malá holka, její dcera jí slíbila, že jí letos přiveze obě vnoučata, devítiletého Filipa a sedmiletou Aničku.

„Těšila jsem se, že jim ukážu, jak jsme si hráli my, jak se staráme o zvířata, jak chutnají opravdová rajčata ze záhonu,“ vzpomíná Dana.

Jenže realita byla jiná. Hned první den se ukázalo, že vnoučata mají o prázdninách úplně jiné představy.

„Dědo, jaké je tady heslo na wi-fi?“ byla první otázka, sotva si sundali boty.

Když jim Dana řekla, že půjdou nasypat zrní slepicím, Filip jen protočil oči: „To fakt musíme?“

Zatímco její manžel, děda David, doufal, že si děti najdou kamarády mezi místními, vnoučata se mezi vesnickými dětmi necítila dobře.

„Oni si povídali o traktorech a o tom, jak chytali ryby. Filip se jim smál, že je to nuda, a Anička se styděla, že nemá značkové oblečení jako oni,“ popisuje David.

Místo společných her se děti zavřely v pokoji a dožadovaly se silnějšího internetu.

„Dědo, tady to skoro nejde, nemůžu ani hrát online hry,“ stěžoval si Filip.

Dana se snažila vymyslet program, navrhla výlet do lesa, sbírání borůvek, zajít k místnímu rybníku. Jenže děti byly otrávené.

„Proč bychom měli chodit do lesa, když tam není signál?“ ptala se Anička.

Když je Dana poprosila, aby jí pomohly s krmením slepic a králíků, Filip odsekl:

„To je práce pro někoho jinýho, ne pro nás.“

Nejhorší chvíle přišla, když se děti pohádaly s místními kluky na hřišti.

„Filip jim řekl, že jsou zaostalí, protože nemají chytré telefony. Kluci se urazili a začali se mu posmívat, že je městskej frajer. Druhý den už se na nás na návsi dívali všichni skrz prsty,“ vzpomíná Dana. „Bylo mi trapně. Celý život jsem tu žila v dobrém, a najednou jsem měla pocit, že se za mě celá vesnice stydí.“

David se snažil situaci zachránit, ale vnoučata byla čím dál nespokojenější.

„Chtěli domů, stěžovali si mámě, že se tu nudí. Já jsem byl zklamaný, že se jim u nás nelíbí. A hlavně jsem se styděl před sousedy, že moje vnoučata jsou tak odtržená od skutečného života.“

Rozdíly ve výchově: Město a vesnice

Rozdíl mezi výchovou ve městě a na vesnici je patrný v mnoha ohledech. Ve městě mají děti větší výběr kroužků, kulturních akcí, ale často méně prostoru pro spontánní hru venku. Ve městě je všechno naplánované, děti jsou pod dohledem, často nemají tolik volnosti. Na vesnici děti běhají po lese, rodiče i malé děti s klidem pustí ven na celé odpoledne. Na vesnici je větší důraz na komunitu a tradice. Chodí se na pouť nebo dožínky, kterých účastní se celá vesnice. Děti se učí, že patří do nějakého společenství. Ve městě je anonymita, ale i větší svoboda být sám sebou. Na druhou stranu, ve městě je lepší dostupnost lékařů, škol, obchodů. A pak také peníze. Na vesnici utratíte míň, protože tu není tolik možností za co utrácet. Ve městě je všechno dražší, ale s tím i více příležitostí.