Děti promluvily: Z těchto vět rodičů je málem trefil šlak. Sáhněte si do svědomí, neříkáte to taky?

Některé věty, které kolikrát nevědomky vypustíme z úst, dokážou poznamenat dětskou duši na dlouhou dobu. Zeptali jsme se proto dětí, které výroky jejich rodičů je opravdu zasáhly. Možná se v některých poznáte i vy.

Rodiče a děti, to je vztah plný lásky, ale taky drobných zklamání, rozepří, křiku a často i slov, která vyletí dřív, než člověk stihne zatáhnout za záchrannou brzdu.

„Neobtěžuj mě teď,“ slyšel osmiletý Matěj od své mámy, když se chtěl pochlubit novým obrázkem.

„Tak jsem šel radši do pokoje. Myslel jsem, že jí na mě vlastně nezáleží,“ přiznává dnes.

Je to situace, která je až překvapivě běžná. Rodiče mají hlavu plnou starostí, povinností, do toho vaří, telefonují, řeší práci… Dítě ale nerozumí souvislostem, neví, že to rodiče nemyslí doslova. Pro dítě znamená taková věta signál: Nejsi důležitý, tvoje věci nemají hodnotu. A když se podobné situace několikrát zopakují, dítě přestane mít chuť sdílet a uzavírá se do sebe.

Když slova bolí víc než pohlavek

Nemusí však jít jen o nedostatek času.

„Pořád mě srovnávají se sestrou,“ svěřila se třináctiletá Sára. „Maminka mi říká, že Klára tohle zvládá líp, a proč nejsem taky taková. Už mě to nebaví poslouchat.“

Srovnávání je jedna z nejčastějších výtek, které děti vůči rodičům mají. Pro dospělé může být věta typu Tvoje sestra to zvládla, proč ty ne? jen neškodný povzdech a záměr druhé dítě motivovat. Pro dítě je to ale vzkaz: Nejsi dost dobrý, musíš být někdo jiný, aby tě měli rádi.

Výkony, tlak a pochvaly, které ztrácí hodnotu

Máloco dnes tlačí děti tolik, jako důraz na výkon a očekávání.

“Když mi táta pořád říká, že musím být nejlepší, nebo že to umím líp, mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrý,” popisuje Marek (12 let).

Chvála má být povzbuzující, ale pokud je všeobecná nebo přehnaná, ztrácí význam. „Skvělá práce, hodná holka” za každý drobný úspěch může dítě brzy omrzet. Výzkumy ukazují, že děti potřebují spíš konkrétní uznání: „Líbilo se mi, jak jsi vyřešila ten úkol,“ než jen automatické „Jsi šikovná.“ Jinak si zvykají na to, že chvála neznamená nic a začnou po ní bažit za každou cenu, nebo ji brzy přestanou vnímat.

Do stejné kategorie patří i věty typu Umíš to lépe, Musíš to zvládnout, případně klasické výhrůžky Počkej, až přijde táta domů.”Ty nejenže nic neřeší, ale dítěti berou motivaci a pocit bezpečí.

„Měla jsem vždycky strach, když mi máma řekla, že si to se mnou táta vyřídí, až přijde. On už stejně zapomněl, co jsem udělala, ale já se bála celý večer,“ říká Klára (14 let).

Když není prostor pro emoce

Děti jsou citlivé a potřebují ventilovat své pocity. Jenže spousta rodičů místo toho emoce rovnou potlačí: Nebuď smutný, není proč. Přestaň brečet, vždyť se nic nestalo. Chováš se jako malé dítě. Takové věty jsou možná dobře míněné, ale u dětí vedou k tomu, že začnou své pocity dusit v sobě.

„Když jsem byl malý a brečel jsem, táta mi řekl, ať nejsem srab. Od té doby jsem před ním nikdy neplakal,“ popisuje Adam (17 let).

Odborníci varují, že potlačování emocí může vést k problémům v dospívání i dospělosti. Děti se nenaučí své pocity popsat, prožít je a vyřešit, a v dospělosti se často stydí za to, co cítí. Děti potřebují slyšet, že jejich pocity jsou v pořádku. Lepší je třeba říct: To tě asi opravdu mrzí, viď? nebo Chápu, že jsi teď naštvaný.

Slíbeno a nesplněno

Zklamání z nesplněných slibů je jedno z nejsilnějších, které děti zmiňují.

„Táta mi slíbil, že půjdeme na kolo, a nikdy jsme nešli. Pak už jsem mu nic moc nevěřil,“ říká Šimon (10 let).

Slib je pro dítě něco, co je dané a co by mělo platit. Když se poruší, dítěti se narušuje důvěra v dospělé, a často i ve svět obecně.

Podobně vnímají děti i situace, kdy rodič rozhoduje za ně a nedává jim prostor pro vlastní názor.

„Vždycky jsem musel dělat, co chtěli rodiče. Dali mě na sport i na kroužky, na jaké chtěli oni, ne já. Když jsem řekl, že mě to nebaví, bylo jim to jedno,“ popisuje dvanáctiletý Tomáš. „Pak už jsem jim nic neříkal.“

Výsledkem bývá nejistota a nízké sebevědomí, děti si začnou myslet, že jejich názor nehraje roli a postupně ho raději potlačují.

Slušnost, respekt a soukromí

Děti opakovaně zmiňují, jak moc pro ně znamená respekt k jejich pocitům, přáním a také soukromí.

„Když mi máma prohlížela věci v pokojíčku bez dovolení, měla jsem pocit, že mi nevěří,“ říká Nikola (14 let).

I malé dítě potřebuje mít svůj prostor, v kterém si může uchovat svá malá tajemství, nebo prostě možnost být jen chvíli samo.

Respekt neznamená dítěti ustupovat ve všem, ale brát jeho potřeby vážně.

„Chci, aby si se mnou někdo povídal, když mám problém,“ popisuje desetiletý Honza. „Nemusí ho hned řešit, stačí, že mě vyslechne.“

Právě to je jeden z hlavních vzkazů, které děti svým rodičům adresují:

„Chci vědět, že mě slyšíš, i když třeba nemůžeš hned pomoct.“

Jak z toho ven

Není nutné být dokonalým rodičem. Každému někdy ujede slovo, které by nejradši vzal zpět. Děti samy často přiznávají, že by chtěly jen jedno: Aby rodiče občas přiznali chybu.

„Když na mě máma křičí a pak se omluví, je mi hned líp,“ přiznává Vojta (9 let).

Co tedy pomáhá? Místo zákazů a příkazů pojmenovat, co se děje: Vidím, že jsi smutný, povíš mi proč? nebo Teď potřebuju chvilku klidu, ale pak si o tom popovídáme. Děti potřebují jistotu, že jejich svět má pravidla, ale taky že jejich pocity a slova mají váhu.

Pokud rodiče místo automatických reakcí nabídnou pochopení a prostor, dostávají od dětí důvěru zpět. Odborníci se shodují, že dítě vyrůstající v prostředí, kde se jeho emoce nebagatelizují a jeho názor se počítá, má větší šanci stát se spokojeným a odolným dospělým.

Není tedy nutné si rvát vlasy za každou větu, která člověku vyletí z pusy v návalu emocí. Ale možná stojí za to si příště rozmyslet, jestli věty Nebuď jako tvoje sestra nebo Teď na tebe nemám čas opravdu musíte vyslovit. Děti si totiž pamatují mnohem víc, než se zdá, a někdy by stačilo říct jen: Chápu tě.