Kvíz: Těchto 10 slov z českého nářečí vám zavaří mozek. Kdo to nezvládne, se aspoň pořádně pobaví

V češtině existují rozdíly, které nejsou na první pohled slyšet, ale místní si jich všimnou okamžitě. Každý kraj má svá specifika, svá slova i způsob, jak věci říká. Nářečí nejsou jen pozůstatkem minulosti. Pro mnohé představují hrdou součást jejich identity.

Na území České republiky existuje hned několik jazykově odlišných oblastí, které vědci rozdělují do čtyř hlavních skupin. Patří sem česká nářečí v užším smyslu, jako například středočeská nebo jihozápadočeská, dále nářečí středomoravská (hanácká), východomoravská a slezská, která zahrnují i lašská. Každá z těchto oblastí má specifickou slovní zásobu, výslovnost i gramatické rysy.

Rozdíly nejsou jen o výslovnosti

Rozdíly se týkají i slovní zásoby. Například v Čechách se říká „slunečník“, zatímco na jižní Moravě „širáček“. V Olomouci se neřekne „chléb“, ale „chleba“, ve Slezsku naopak „kósek“ místo „kousek“. Lidé z různých částí republiky používají jiný slovosled nebo jiný pád. Rozdílná je i intonace.

Lašská nářečí se vyznačují měkčím přízvukem, často přejímají prvky z polštiny. Hanácká nářečí mají delší samohlásky, užívají tvarů jako „robím“ nebo „du dom“. V Čechách se běžně užívá „dělám“ nebo „jdu domů“. Změny se týkají i gramatických struktur, například v koncovkách přídavných jmen nebo v použití minulého času.

Nářečí ustupují, děti je už neznají

Jazyková pestrost mezi jednotlivými oblastmi ale postupně mizí. Podstatnou roli v tom hraje školství, televize a rozhlas. Děti se ve škole učí spisovný jazyk. Rodiče je často k nářečnímu vyjadřování nevedou, protože vnímají spisovnou češtinu jako prestižnější. Mnoho slov, která dřív bývala běžná, už současné děti neznají.

Nářečí tak ustupují do pozadí. V některých oblastech, především ve větších městech, zanikla úplně. Lidé mezi sebou mluví spisovně nebo používají tzv. obecnou češtinu, která je mixem různých jazykových prvků.

Nářečí jako kulturní dědictví

Přesto se najdou místa, kde si lidé svůj jazyk udržují. Typicky jde o menší obce, kde je komunitní život pevně svázán s místní tradicí. Tam se nářečí předává z generace na generaci. Často zní v písních, pohádkách nebo v lidovém vyprávění. Pro jazykovědce jsou tato místa důležitá. Pomáhají jim zachytit vývoj češtiny v čase.

Z některých nářečních slov se stala součást obecné češtiny. Například výrazy jako „rohlík“, „hrnec“ nebo „kabelka“ pocházejí z různých nářečí, ale dnes je zná celá republika. Jiná slova, jako „šufánek“ nebo „cérka“, se udržela jen v určitých regionech a jinde zní cize. Největší proměna probíhá u výslovnosti. Nářeční přízvuk zaniká rychleji než slovní zásoba. U mladé generace už většinou neslyšíme typický hanácký nebo slezský tón, i když ještě rozumí starším lidem, kteří jím mluví.

Česká nářečí dnes slouží jako cenný doklad jazykového vývoje i regionálních odlišností. Odráží vazbu mezi řečí a prostředím, ve kterém lidé žijí. Navzdory tlaku spisovné normy přetrvávají v lidové slovesnosti, zvycích i každodenním mluvení. Uchovávat je znamená chránit přirozenou jazykovou pestrost, která je pro společnost nenahraditelná. „Nářečí jsou poetická a skrývají v sobě kouzlo odlišnosti,“ říká jazykovědkyně Martina Ireinová.

Otestujte své znalosti

Zdroje: jazyky.com, idnes.cz, ceskatelevize.cz, reflex.cz