Z této dovolené máme trauma až do důchodu: Rodiče nás tam brali pořád. Bylo to horší než u zubaře

„Z téhle dovolené mám trauma až do důchodu, a tohle je fakt to nejdivnější místo, kam nás kdy rodiče dokázali zatáhnout. Vážně bychom raději chodily k zubaři každý týden,“ říkají s pobaveným povzdechnutím Tereza a Kristýna, když si vybaví rodinné výlety na český venkov nebo několik týdnů v paneláku, když byly malé.

Když se řekne dovolená, většina z nás si hned vybaví pohodlný hotel, pláž s jemným pískem nebo aspoň poklidné toulky po horských stezkách. Jenže ve většině rodin to vypadalo za socialismu úplně jinak. Kristýna vzpomíná na dny, kdy místo cachtání u moře pomáhala otci s natíráním starých vrat a skládáním uhlí. „Bylo mi tehdy dvanáct a fakt mi nepřišlo normální, že si člověk vezme týden volna v práci jen proto, aby ho strávil dřinou na zahradě. Ale bylo to tak. Rodiče říkali, že aspoň ušetříme a zároveň pomůžeme prarodičům,“ popisuje.

Přitom se na tuhle „dovolenou“ vždycky všichni nakonec těšili. Odváděli jsme sice kupu práce kolem zahrady a zvířat, ale večer se společně sedělo, na ohni syčely buřty a hrály se karty. Byl to takový skromný způsob odpočinku, který nás bavil hlavně díky tomu, že jsme se celá rodina opravdu sešla, i když místo klidu u televize se po dvorku rozléhal křik, drnčení sekačky a kokrhání kohouta už ve čtyři ráno.

Dovolená na venkově za socialismu

Zvlášť za socialismu byla varianta prázdnin u babičky vcelku běžná. Ne každý si mohl dovolit vyrazit do ciziny, a tak se spousta rodin spokojila s chatou, chalupou nebo provizorním přespáním u známých na venkově. A to byla pořád ještě ta lepší varianta. Některé Kristýniny kamarádky trávily léto zavřené u babiček v zahrádkářské kolonii, v paneláku v Chomutově nebo v Karviné, právě jako Tereza. A to bylo mnohem horší. Nedalo se zde dělat nic, jen čekat, až léto skončí a opět se půjde do školy. Na venkově se sice většinou muselo pracovat, ale nakonec dnes s láskou vzpomínáme na práci na polích, kdy jsme se alespoň něco naučili a neměli jsme čas se nudit.

„Rodiče vyprávěli, že se spousta kamarádů snažila vyjet aspoň k Balatonu, když se poštěstilo sehnat výjezdní doložku,“ říká Kristýna. „My jsme ale jezdili jen do kempu k Máchovu jezeru nebo na naši chalupu v Krušných horách. Byla jsem ještě malá, tak mi to nepřišlo divné, všichni mí spolužáci trávili léto podobně. Jen tu a tam se někomu podařilo dostat až do Jugoslávie, a to byla teprve událost.“

Za socialismu se totiž nedalo libovolně cestovat, a tak tuzemské vody i autokempy praskaly ve švech. Pokud jste nepřijeli včas, klidně se mohlo stát, že na vás nezbylo místo. Rezervace skoro neexistovaly a soukromí už vůbec ne. Člověk měl pocit, že je kolem stanu slyšet každé vrznutí karimatky. A když někdo začal chrápat, nevyspala se půlka kempu.

Omezený výběr

Veřejné ubytovny, podnikové rekreace či chaty na horách přidělovaly odbory podle výkonu, a kdo měl štěstí, mohl si užít pobyt téměř zadarmo. Ovšem běžný smrtelník, který žil průměrně, se musel většinou spoléhat na vlastní plány: sednout do auta naloženého konzervami a třímetrovou složenou plachtou na stan a doufat, že se vůz v letních vedrech „neuvaří“. Kristýna vzpomíná, jak její rodiče neustále sledovali teplotu motoru a děsili se, že někde na rozbité silnici zůstanou trčet.

Z dnešního pohledu už Kristýna s Terezou vědí, že se naučily, že život není jen o pohodlí. Naučily se spolupracovat, pomáhat ostatním a radovat se z mála. Dnes by se to možná někomu mohlo zdát absurdní, ale v té době to byla tak nějak běžná součást letních plánů.

Staré návyky zůstávají

Po pádu režimu se situace otočila. Starší ročníky, které kdysi baštily párky z konzervy a stavěly stany v přeplněném autokempu, dnes tráví dovolené podobně, jen ty konzervy převážejí do Chorvatska.

„Někdy mám pocit, že když se řekne klidná dovolená na chalupě, spousta lidí se otřese už jen při vzpomínce na své dětství,“ zamýšlí se Kristýna. „Jako by jim to připomínalo nesvobodu minulé doby, i když ta přece za ty staré chalupy vůbec nemohla.“

Je pravdou, že některým to doslova zhořklo: Měli deset, dvanáct let a jejich rodiče je rok co rok odtáhli na venkov, kde se museli ohánět v stodole nebo na poli, do paneláků nebo zahrádkářských kolonií, místo aby se váleli u vody. Takové vzpomínky po letech nedělají vždycky dobrotu. Ale to, co lidem dnes chybí, je vzájemná rodinná pospolitost, kterou v hotelových resortech často nenaplníte. Pohled zpátky tedy není jen černobílý.

„Ať už to bylo, jak chtělo, ráda na to dnes vzpomínám,“ přikyvuje Kristýna. „I když jsem brečela, že naši nepojedou k moři a že už nikdy nebudu mít stejné fotky jako kamarádka z vedlejší třídy, nakonec jsme u těch řízků a praskajícího ohně zažili nejvíc legrace.“

Ta neobvyklá dovolená, která se občas zdála horší než cesta do ordinace zubaře, má dnes nostalgické kouzlo. Člověk si na ni vzpomene možná s úsměvem, možná s nádechem hořkosti, ale asi těžko by na ni úplně zapomněl. A právě v tom spočívá její jedinečnost: Dala nám zážitky, které přetrvávají, i když už dnes většina z nás může bez větších obtíží nasednout do letadla a zmizet k moři. Někdy je však fajn vzpomenout si, jaké to bylo, když jsme se i během dovolené museli ohánět, a přesto jsme měli pocit, že si vlastně skvěle užíváme léto.

Zdroje: autorský článek, iprima.cz, idnes.cz, rozhlas.cz