Šel jsem si jen kopnout s partou. Gól jsem nedal, ale život mi přihrál jinak. Měsíc nato mi přišla zpráva, že budu otcem

Život občas píše scénáře, které by nevymyslel ani nejlepší hollywoodský scenárista. Někdy stačí jeden obyčejný večer, jedno náhodné setkání a všechno, co jste si dosud plánovali, vyletí komínem. Pro sedmadvacetiletého Jarka to byl zápas v malé kopané s kamarády. Místo oslavovaného gólu si ale domů odnesl něco mnohem zásadnějšího. O měsíc později mu displej telefonu oznámil, že jeho dosavadní život právě skončil. A zároveň začal úplně nový.

Bylo jedno z těch pozdně letních odpolední, ideální počasí na fotbálek. Parta se sešla jako každý týden na stejném hřišti jako obvykle. Kluci už se těšili na hodinu a půl běhání za merunou, že zase spálí pár kalorií, pak si zajdou na jedno vítězné pivo a vrátí domů k seriálu. Alespoň tak to šlo celé roky. Jenže tentokrát to bylo trochu jinak.

Gól, na který se nezapomíná

“Jmenuju se Jarek, je mi dvacet sedm a donedávna byl můj život nalajnovaný jako fotbalové hřiště. Pracuju v marketingu, práce mě baví a slušně živí, mám pronajatý byt v širším centru. Protože jsem stále single, občas zajdu na rande přes aplikaci, ale jinak si užívám spoustu volnosti. A fotbal s klukama,” začíná svůj příběh Jarek z Brna. Po jednom takovém vyhraném zápase kluci zapadli do blízké hospůdky na zahrádku. Nálada byla skvělá, smích se mísil s cinkáním půllitrů. A právě tam ji uviděl. Seděla u vedlejšího stolu s kamarádkou, a i když se nesnažila být středem pozornosti, nedalo se ji přehlédnout.

Slovo dalo slovo, proběhla nějaká vtipná poznámka na adresu jejich uřvaného stolu a už se dali do řeči. Jmenovala se Eva, byla o rok mladší a měla ten typ humoru, který vás buď odradí, nebo si ho okamžitě zamilujete. Jarek patřil do té druhé skupiny. Z piva byl panák, z panáku společná cesta noční tramvají. Bylo to fajn, spontánní a nezávazné. Ani jeden z toho nedělali vědu. Vyměnili si čísla s tím, že si třeba někdy napíšou.

Zpráva, co změní pravidla hry

Uplynul zhruba měsíc. Jarek chodil do práce, na fotbal, s kamarády na pivo. S Evou si občas prohodili pár zpráv, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se schylovalo k nějakému pokračování. Až do jednoho úterý. Jarek seděl v kanceláři a snažil se dokončit nějakou prezentaci, když mu zavibroval telefon. Zpráva od Evy. Čekal něco ve stylu „Jak se máš?“, ale místo toho tam stálo: „Ahoj Jarku, musím ti něco říct. Jsem těhotná. A myslím, že bys to měl vědět.“ “Četl jsem to asi pětkrát. Mozek mi to odmítal zpracovat. Začal jsem panikařit. V hlavě mi naskakovaly jen otázky. Jak? Proč? Je si jistá, že je to moje? Co teď budu dělat?,” popisuje Jarek. Jeho pečlivě naplánovaný život se v jedné vteřině rozpadl na prach. Právě totiž dostal tu nejdůležitější a zároveň nejděsivější roli svého života. Roli otce.

„Bylo mi jasné, že si musíme promluvit. Zašli jsme do jedné kavárny a probírali to snad tři hodiny,“ vzpomíná Jarek. „Nejvíc mě asi uklidnilo, že Eva byla naprosto klidná. Měla jasno v tom, že si dítě chce nechat. Nečekala, že se hned vezmeme a koupíme dům. Jen chtěla, abych to věděl a rozhodl se, jakou roli v tom chci hrát.“

Obrana pro příští zápas

Jarkův příběh nakonec nabral nečekaný směr. Po několika týdnech plných rozhovorů, přemýšlení a upřímnosti se rozhodl, že v tom Evu nenechá. Začali se opatrně poznávat, tentokrát už ne jako dva cizinci v baru, ale jako budoucí rodiče. „Je to šílené, přeskočili jsme všechny fáze vztahu a rovnou skočili do té nejtěžší. Ale paradoxně se začínám těšit. Je to děsivé, ale zároveň to dává mému životu úplně nový smysl,“ uzavírá Jarek. Život si zkrátka nevybírá, kdy vám přihraje do cesty osudový míč.